Neděle 30.srpna 1998:

Vyjeli jsme po 9. hod. ráno a po 95,3 km cesty byli na severní (marylendské) straně ostrova Assateague (Assateague Island State Park). Zde jsme viděli opět divoké koně. V Marylandu to není jako ve Virginii - to znamená, že nejste od koní odděleni ani vodou ani plotem. Mají více volnosti k toulání a můžete je vidět na ostrově kdekoliv (třebas i na parkovišti u svého auta, takže pozor na ně). Moje žena má vždycky strach, když lezu někam, kde je to „nebezpečné" (a já tak rád lezu na taková místa - proto jsem také horolezcem). Dokonce jedno hříbě kráčelo po ulici těsně blízko nás, takže jsem hned udělal fotografii divokého koně zblízka (tato mláďata lze prý ještě ochočit a udělat z nich domácího koně - no řekněte, není to večná škoda vzít ho přírodě). Takže jsme se opět pokochali. Zajeli jsme do nedalekého West Ocean City (z parku jen 17 km), kde jsme pochodili po přístavišti.

Naše posádka byla tak předvídavá, že jsem měl místy obavu, aby se velryba nevynořila pod námi. Myslím, že smést naši loď by pro ni nebyla problémem. Ale „naše" velryby byly přítulné a nechali nás na pokoji. Byly i těsně blízko lodi (odhaduji tak 4 metry od ní), takže jsme si je mohli prohlédnout dokonale. Kapitán byl trpělivý a naši plavbu natáhl bez nároku na odměnu, aby nám udělal radost (a tu nám tedy udělal). Celkem čtyřikrát jsme viděli ocas (ten poslední byl nejhezčí a viděli jsme ocas i zespodu - asi to bylo velrybí zamávání na rozloučenou - mimochodem ocas je pro každou velrybu charakteristický tak jako otisky prstů pro člověka). Ocas velryby ukázaly jen tehdy, když jsem byl zrovna na druhé straně lodi něbo neměl připravený fotoaparát. I tak se mi podařily udělat snímky, které mne uspokojily, trup velryby a také pro děti tak známý velrybí vodotrysk (viz fotografie). Cestou zpět jsme viděli u pobřeží hejno delfínů, poskakovaly jich kolem nás celé desítky. A celá plavba stála jen 20 US$ na osobu - opravdu to stálo za to. Asi v 19 hod. jsme se vydali na zpáteční cestu domů. V městečku Greenwood jsme viděli u cesty bizoní farmu (fotky nenabídnu - ty zůstali nevím kde, neb se při vyvolávání ztratily - vidíte, ani v USA nejsou služby někdy dokonalé), kde bylo asi 34 bizonů (z nich asi 9 mladých). Nádherná podívaná. V nedalekém domku bylo možné zakoupit bizoní maso (ale tuto zkušenost jsem si nechal až na Colorado, kde jsem si na tomto ostrém mase divočiny pochutnal). Ještě 163 km jízdy a byli jsme zpět doma. Byl to prostě báječný weekend, jeden z těch, na který se nezapomíná.

Lumír O. Hanuš