| |
29.9. NETOPÝŘI
"Ptáci" a ptáci I. (Lumír O. Hanuš)
28.9. KROKODÝLI
Vzhůru za aligátory a krokodýly III. (Lumír O. Hanuš)
Archiv zvířecí rubriky
| |
Denně ale vychází Dumka a k dispozici je i Dumčin archiv
|
NETOPÝŘI
"Ptáci" a ptáci I.
|
Nalezené pejsky
Ali, Ambra, Cedrik do dobrých rukou - čtěte páteční příspěvek do rubriky PET.
|
30.července 1994 jsme se vypravili s ženou za dobrodružstvím na sever Svaté země. Za dobrodružstvím píši proto, že vzdycky zažijeme něco, co je nevšední a co vůbec neočekáváme.
Od místa 3 km severně od městečka Roš Pina ve Východní Galileji vede z hlavní cesty odbočka dolů k řece Jordán. Hned na počátku této vedlejší cesty (asi 500 m od křižovatky) na Kacrin je kibuc Machanájim. Cesta vede přes Gešer Banot Jaakov (most Jakobových dcer) a směřuje na Golanské výšiny. U milníku 16 km, před oranžovými a černými stěnami vojenské základny, se stočíme k severu (doleva) na širokou prašnou cestu. Zde uvidíme v heberejštině označení Rašut Šmurot HaTéva (Nature Reserves Authority). Tato prašná cesta je označena červeně. Staré, nyní opuštěné domy, postavené podél cesty z čediče kdysi patřily beduínům.
Po 1,5 km se prašná cesta stáčí v shluku stromů (auto jsme zde nechali ve stínu vysokých eukalyptů) doleva, klesá na západ a přichází k odbočce doprava na označenou trať. Šli jsme doprava 400 m k počátku tůry právě na jih od Nachal Gilabon. Podél prašné cesty jsou po levé straně ohrazená minová pole se žlutými varovnými značkami a červenými trojúhelníky!!! Červeně značená trasa začíná mezi eukalyptovníky a několika ruinami. Odtud lze vidět na sever v dálce oblast hory Chermon, která má obvykle od ledna do dubna sněhovou čepici. Po pravé straně pozorujeme pomalý vzestup plošiny a v dáli několik vrcholků vulkanických hor, které dosahují výšky kolem 1000 m.n.m. Tam přítoky říčky Nachal Gilabon začínají vést své vody dolů. Mineme značku Nature Reserves Authority a sestupujeme. Pod námi je kaňon. V dáli je hora Kna'an, kde město Cfat okrašluje Východní Galilej a vrchol Horní Galileje, hora Meron. Vystoupíme na druhou stranu kaňonu. Jsme blízko keřů sladce vonící myrty a jdeme po trase nalevo pod velkými placatými kaktusy Cabar, kde se trasa setkává s modrou značkou a dojdeme k vodopádu. Dříve nežli sejdeme do Nachal Gilabon se můžeme stočit doleva a chvíli postát nad 15 m vysokým vodopádem Dvora (heberejsky dvora = včela) a potěšit oko pohledem na jeho vody. Ale nejprve jsme se vydali po modré značce k ruinám starověké vesnice Dvora. Modrá značka vede na dvorek a vlevo je dlouhá budova se třemi vchody. Mezi dvěma vchody je zasazen do zdi velice zajímavý velký kámen na kterém je dravý pták. V zobáku má věneček a jsou vedle něj dvě ryby. Vpravo od druhého vchodu od dravého ptáka s rybou je jiný kámen, s největší pravděpodobností překlad s dvěma různými rytinami, jedna jako žebřík a druhá řada spojených svastik. Všimneme si kamene s vytesanou rybou. Starověcí židovští vesničané s největší pravděpodobností rybařili na jezeře Hula na západě a v Nachalu Gilabon. V horní levé části skály jsou vytesána dvě aramejská slova "Avad Tara'a", což značí "udělal bránu". Jde asi o část věnování osobě, která přispěla na bránu, která zřejmě byla částí veřejné budovy, jakou byla
synagoga.
Dvora je beduínská vesnice, postavená z pozůstatků vesnice, která byla obydlena Židy v římském a v byzantském období. Řada zajímavých památek byla odtud odvezena do muzea. Jednou z nich je překlad s dvěma krátkonohými orly, kteří drží v zobácích za ocas hady, kteří mezi nimi tvoří věnec (hlavy hadů jsou na vrcholu věnce), který má ve spodní části z jejich těl Heraklův uzel. Přes věnec jde nápis: "Toto je škola rabína Eliezera HaKapara." Tento slavný rabín byl jedním ze studentů rabína Jehuda HaNasi, který sbíral a setřídil sepsaný ústní zákon. Rabín Eliezer HaKapar žil na počátku 3. století. Něco z jeho učení lze nalézt v řadě textů. Kapar pochází z řeckého slova "kapparis", nejspíše co známe jako rostlinu kapara, která roste v Izraeli a lze ji hojně nalézt na Golanech, kde kvete brzy z jara. V době starověké Dvory byly nakládané kapary běžným jídlem. Projdeme se vesnicí. Všimneme si 1500 let starých oblouků, které stále stojí. Sestoupíme a vrátíme se zpět k Nachal Gilabon na červenou značku pod vodopád Dvora. Zlomy, které běží severovýchodně, jsou spojené s celým Syrsko-africkým zlomem. Voda tekoucí do popraskaného čediče jej omílá a tvoří kaňony. Vodopád nese své jméno podle vesnice, od které jsme přišli. Je možné se osvěžit v chladné tůni pod vodopádem, ale pokračujeme dolů po označené trati. Jdeme po pravém břehu a těšíme se z vysokého porostu oleandrů a vrb (moje žena na fotografii ve stínu statných oleandrů se drží na fotografii větve kmene oleandru - oleandry jsou na Golanských výšinách všude, kde je jen trochu vody). Nachal Gilabon je jedna z nejoblíbenějších turistických cest v Izraeli. Cesta překračuje tok a opět se vrací na druhý břeh a na jižním břehu míjí jeskyni, která není v čediči běžná (cestou k dalšímu vodopádu jsme si jí nevšimli, ale od vodopádu Gilabon je velice dobře vidět). Pod jeskyní dojdeme k modře označené trati, která vede vzhůru doleva, jižně. Ale ještě před tím trochu pokračujeme k 41 m vysokému vodopádu Gilabon, po vodopádu v Gamle (51 m) druhém nejvyšším v Izraeli (Niagarské vodopády mají pro zajímavost výšku 49 m - vodopády na Golanských výšinách jsou pochopitelně vysoké, ale uzounké). Vpravo po trati po proudu je malé místo k pozorování. Obdivujeme duhy, tvořící se ve vodní tříšti.
Jsme u hrany útesu. Ale za vlhkých dnů zde musí být půda velice kluzká a je nutno dávat pozor, snadno lze uklouznot a naposledy vidět tuto nádheru jako ptáček. Pokračujeme po trati, mineme vodopád a pokračujeme po červeně značené trati řečiště. Zahneme doprava a dojdeme k velké tůni pod vodopádem. Jelikož jsme dělali tůru již v jiném potoku na Golanech, všimneme si, o co je voda Nachal Gilabonu chladnější nežli v bystřinách středního a jižního Golanu. Nachal Gilabon je hraniční linií mezi severním a centrálním Golanem. Červeně značená trať pokračuje do el-Džalabine, ruině vesnice, která dala bystřině jméno. Z el-Džalabine trať klesá k řece Jordán. Vrátíme se vzhůru na modře označenou křižovatku tratí, jdeme trochu zpět a vystoupáme k unikátní jeskyni. Zřejmě vznikla z velké bubliny v lávě, stěží to lze v čediči vysvětlit jinak. Jeskyně je prostorná. U jejího vchodu je skála, na níž odpočívá nějaký hoch. Vedle sebe má „rukojeť na nůž", zakončenou kovem a tak se hloupě ptám, na co to má (ještě, že jsem to nevzal do ruky). Je to elektrický omračovač - má to na sebeobranu. Proti komu? Nevím. Vstoupím do jeskyně svižně a to je chyba. Vyplašil jsem na stěnách spoustu netopýrů. Je to velice milé překvapení, se kterým jsem nepočítal. Z pochopitelných důvodů jejich ochrany to není v žádném průvodci uvedeno. A tak se začínám pohybovat zvolna a netopýry fotografuji. Až doma z fotografií zjišťuji, že se jedná o netopýra Rhinopoma microphyllum (heberejsky jaznuv gadol). Jak vidíte z fotografií, je to velký netopýr (heberejsky netopýr = atalaf) s dlouhým krysím ocasem, takže se nemohu mýlit. Tito netopýři váží 16 - 20 gramů. Frekvence jimi vydávaných zvuků má 27 kHz. Létá rychlostí 9 m/sec. (32,4 km/hod.). Na podzim nabírá především na nohou tuk a pak může hladovět i několik týdnů, I když teplota jejich těla není tak nízká jako teplota netopýrů, přezimujících v chladnějších oblastech.
Lumír O. Hanuš, Israel
Pokračování příště.
| |
