| |
KŘEČCI
Velvítek
Nabídka mladých křečků,
o nichž byl 30.11. článek v PET. K odběru poslední týden před vánocemi jsou 2 světle rezavé samičky s šedými "křeččími proužky" za hlavou, přírodně hnědě zbarvená samička a dva samci s černými "proužky", růžový samec a šedý samec s bílými kroužky kolem očí. Je to pěkný vánoční dárek pro děti od asi 7 let nebo i pro osamělé staré lidi, kteří mají rádi zvířata a nemají psa nebo kočku. Pro zájemce z Brna a okolí, Prahy, Znojma, Vyškova.
 Křečci jsou samozřejmě zdarma, ale abychom vyloučili ty, kteří by s nimi měli špatné úmysly, je nutno si k nim podle vlastního výběru přikoupit buď speciální potravu nebo napáječku v ceně aspoň 40 Kč.
Zájemci mohou napsat na adresu zaludova@ibp.cz nebo do redakce PET.
|
Když jsem si pro své první vlastní domácí zvířátko přišla a poprvé ho uviděla, hned jsem si ho zamilovala. Seděl své původní majitelce na dlani, bázlivě přitisknutý, jak to křečci dělají v nejistých momentech, a poulel na mě svá tmavě rubínová očka. Hned se ale nechal vzít a pohladit. Byl velmi klidný, a to nejen proto, že bylo brzy odpoledne.
Hlavní zásluhu na tom měla Renata, jeho majitelka, která od prvních dnů jeho života jej spolu s dalšími mláďaty přivykala lidskému doteku, pohlazení a hlasu, a také „pravidelným vycházkám" po pokoji, mimo jeho „byteček". Tuto investici lidského kontaktu hned v začátcích ocení každý, kdo si nového křečka pořizuje. Vyhnete se tak situacím, kdy na sebe hledí vynervovaný jak křeček tak nový majitel (ten případně i pokousaný). Jak radí i různé chytré brožurky a knihy: když už se člověk vydá do obchodu, měl by se nejen dívat, který křeček se mu nejvíc líbí, ale také si všímat, jak se s nimi zachází a zda si domů neodnáší již vystresované hůře ochočitelné zvířátko.
Kromě svých neodolatelných kukadel měl můj nový svěřenec velmi jemnou polodlouhou srst zbarvenou lehounce do béžovofialova opatřenou bílou „vestičkou". Myslím, že anglicky by se jeho typu řeklo „pink", tedy „růžový", ale častěji se v zahraniční literatuře o jeho zbarvení píše jako o „light-coloured", tzn. „světle zbarvený". Díky svému sametovému kožíšku si ode mě vysloužil jméno Velvítek.
Stali jsme se dobrými kamarády. To, že mi tam najednou dýchala nová malá bytůstka, mě přimělo k tomu, abych myslela taky na něco jiného, než na práci a na sebe. Můj přítel tehdy mě inspiroval k větší péči o Velvíka nejspíš svým prohlášením: „Život je příliš krátký, je třeba ho kvalitně prožít…". Vzhledem k tomu, že život křečka je dlouhý v průměru dva až tři roky, o to víc si zaslouží, aby ho nepromarnil v nevětraném akvárku, kde se sotva otočí.
Z malé dřevěné krabice s drátěným pletivem na víku, na němž si Velvík celou noc neúnavně brousil zuby, jsem ho nakonec přestěhovala do nového obydlí, které jsme vymysleli a vytvořili spolu s mým přítelem. Byla to prostě velká dřevěná bedna se skosenými postranními stěnami směrem k přední stěně, kterou tvořilo vysunovací sklo. Taková a lepší terária můžete dnes již snadno zakoupit, ale přijdou aspoň na 1000 Kč. Vlastnoručně vytvořené obydlí naopak dovoluje mnohem víc. Pořiďte třeba dětem ekologické barvy a stěny domova jejich zvířátka se mohou proměnit ve kvetoucí zahradu.
Protože Velvítek byl dobře vychovaný a naučený používat jako záchod misku s pískem (křečci si podle pachu prostě dělí svoje teritorium k různým účelům - na koupelnu, jídelnu, ložnici apod.), nemusela jsem ani zajistit dno nějakým omyvatelným povrchem. Prostě jsem ho posypala dostatkem pilin. Křečci milují přirozené vůně. Jsou vděční za každou novou neznámou vůni. Velvík si strašně rád dělal hnízdo v seně, měl ho tam vždycky spoustu. Postupně z něj vznikala jemná drť, protože slouží i jako potrava. Dalším zátiším byl očištěný kořen, který jsem mu přinesla z lesa. Byl mnohoúčelový, sloužil k ohryzávání a byla to i přelízačka a podlézačka.
Nejraději měl však svoje bludiště, vodorovné úzké laťky připevněné nad sebou k zadní stěně. Byly opatřeny otvory zhruba velikosti průměru křeččího tělíčka a svislým pletivem. Nikdy nezapomenu na to, s jakou vervou se protahoval za svými zrníčky, ořechy a ovocem i do těch nejnepřístupnějších „oddělení".
Jediné, co mě mrzelo, bylo, že nenalezl vášeň v kolotoči pro křečky. Ten ho prostě nezaujal. Jinak je to pro jiné jedince mnohdy až návykový způsob, jak ze sebe vydat to množstí neuvěřitelné energie, kterou jejich tělíčka pulzují.
Velvítka jsem sice pravidelně pouštěla, ale jen po dlaždicové kuchyni. Mohl tak vyběhat křížem krážem přebytečnou energii. Měl ovšem i svoje zákoutí, kde „rozjímal". Všechny spáry a uličky mezi kuchyňskou linkou a sporákem, či lednicí, vedoucí tam, kam nikdo nemůže, jsem bezpečně zajistila. Nevycpávejte je novinami, tiskařská čerň je jedovatá.
Prostornost Velvítkova domova mi byla inspirací k tomu, co všechno mu můžu pořizovat a v rozumných časových intervalech obměňovat, ale také klidem na duši, když jsem třeba na pár dnů odjížděla z domu.
Do jeho království později přibyla již také starší dlouhosrstá albínka Sněhurka. Velikost mého terária by dovolovala možná i více jedinců, ale je třeba pečlivě posoudit jednotlivé povahy, protože křeček je v dospělosti spíše samotář, který brání svoje území. Pokud je tento příběh inspirující pro „zaběhlé" chovatele a poučný pro ty, kteří se pro křečka teprve rozhodují, nebyl napsán nadarmo.
Alena Kuderová
Pokračování příště.
| |
