Na žebříčku psích hodnot je u našeho Pifa na nejvyšším stupni žrádlo. Snad jen procházka či výlet s paničkou nebo páníčkem ho dokáže odvést od plné misky. Pifův vztah ke žrádlu by se v zásadě dal vyjádřit slovy: sežere kdykoliv kdekoliv cokoliv, co se sežrat dá. Tento jeho jednoznačný vztah k potravě nevyplývá ovšem z toho, že bychom snad psa trápili hladem, ale ze zkušeností z útlého štěněcího věku.

Pif se totiž narodil jako jedno ze tří štěňat fence kokršpaněla, kterou její pán opustil a která žila ve dvoře v Netlukách. Místní obyvatelé sice občas psům hodili něco k žrádlu, ale většinou si psi museli shánět potravu sami a často hladověli. Když bylo štěňatům asi půl roku, nastala dost krutá zima a hodní lidé si štěňata postupně rozebrali. A tak Pif přišel k nám do rodiny. Nejprve na zkoušku, ale když po týdnu rozkousal v předsíni všechny boty, bylo rozhodnuto.

Jedné paní udělal během pěti minut z krásných nových bot pantofle. Výčet dalších předmětů, které Pif během svého života sežral nebo alespoň rozkousal by byl velmi dlouhý, tak alespoň pro ilustraci: rukojeť lžíce na boty, švihadlo, násada od koštěte, motorek k zahradnímu grilu, koncovka hadice na zalévání, několik větví vzrostlé meruňky, kartáč na šaty, odhozený vajgl, hovno nejasného původu, myš čerstvě vytažená z díry, rozkládající se leklá ryba. A dalo by se pokračovat seznamem věcí, které úspěšně ukradl za účelem sežrání: šiška sekané, věnec buřtů, kus sýra, půlka uvařené vepřové hlavy, několik rohlíků nenápadně vytažených z tašky s nákupem, obsah odloženého ešusu našich sousedů v kempu, žrádlo sousedovic psa Endyho i s miskou, obsah misky naší kočky, půl mísy bramborového salátu, tři řady obložených chlebíčků.