VÁNOČNÍ PSI
Psi na Šumavě
Dnes máme Štědrý den a my ho ke svému velmi nemilému překvapení trávíme v Praze, ačkoliv jsme rozhodně počítali s tím, že už budeme jako vždy v posledních šesti letech na naší chalupě v malé šumavské vesnici. Jistě nejsme sami, komu se kvůli jakémusi horečnatému nachlazení letošní Vánoce takhle zvrtly, ale nám už dávno nic nebylo, a o to je to větší otrava.
Tak polehávám a alespoň svým vnitřním zrakem vychutnávám ten včerejší úplněk. Musela to být nádhera, pan astronom přece říkal, že tam, kde bude sněhová pokrývka, bude možné i číst, i když to bych při své zmrzlosti určitě nezkoušela.
Teď je den, lidé tam u nás, pokud taky nemarodí, mají určitě plno práce, tak si představuji, co dělá celé vesnické psí osazenstvo. Sleduji ho vždy s velkým zájmem, i když v psích rasách se zrovna nevyznám (sami máme kocourka, nalezenečka z té naší vsi, ale ten by vydal na celou knihu).
Tak tedy ti psi. Nejdřív Vendy (Wendy? - nevím, jemu je to asi venkoncem jedno). To je nazrzlý pudlík, co patří paní z krámu a je součástí její šíroké rodiny, která zčásti dojíždí z Prahy. Je to moc přátelský pejsek, který se často vyskytuje v doprovodu kamaráda špiclíka. Ochotně berou do party i další psy, včetně přespolních, když přijedou na návštěvu. Nás Vendy vždycky zdraví jako staré známe. Jednou jsem ho ale potkala s jeho paní. Napřed se tvářil přívětivě, ale pak se honem zamračil a začal vrčet, aby paní viděla, že zná své povinnosti.
Vedle u sousedů bydlí Lucina. Je to tak hodný a neškodný pes, že ani náš kocour před ní neutíká. Proto jí občas říkáme Trouba. Můj muž není Čech a nedovede pochopit, že slovo trouba, označuje-li živou bytost, se skloňuje jako maskulinum, takže říká "ta Trouba" a "té Troubě" a tak. Loni ovšem měla Lucina štěňata a to se nafukovala k prasknutí.
Na horní konci vsi je vedle školy domek pana učitele, toho času v penzi. U domku je krásná zahrádka a na ní se vyskytuje vzorně vychovaný pejsek, jak se na učitelskou domácnost sluší, ani na nikoho neštěká.
Psů je tam u nás samozřejmě daleko víc, i když je to jen malá vesnička, ale nemohu vás se všemi unavovat. Musím ovšem zmínit ještě Betynku, tu věru nelze přehlédnout, neřku-li přeslechnout.
Naši sousedé, co bydlí naproti přes náves, vlastní fenku, která je více méně
dlouhosrstá jezevčice. Před třemi roky měla štěňata a na návsi se celé léto
hemžilo blíže nespočitatelné množství dětí a štěňat. Ke konci léta si paní začala dělat starosti, jak ta štěňata udá. Začal podzim, my jsme odjeli do Prahy a dost dlouho jsme se na Šumavu nedostali. Když jsme konečně zase přijeli, potkali jsme paní se skorojezevčicí - matkou a zrzavým, nohatým a ježatým voříškem. "To je Betynka", povídala paní, "ta nám zůstala". Ukázalo se, že najít nové pány pro štěňata nebylo tak těžké, ovšem ne ve vsi, kde je psů víc než dost, ale ve Vimperku, asi 18km odtud. Když bylo vše domluveno, naložili sousedé všechny pejsky do auta a rozvezli je na určené adresy. Operace kupodivu proběhla celkem hladce, až na Betynku. Té se cestou udělalo zle, pozvracela, co se dalo a na místo určení dorazila v tak zbědovaném stavu, že se potenciální majitelé lekli a sousedům nezbylo, než Betynku zase odvést domů. Zpáteční cesta se obešla bez nehod, což je utvrdilo v podezření, že Betynka ze sebe udělala chcípáčka schválně, aby ji nikdo nechtěl a oni si ji museli nechat. Což udělali a mají ji rádi, i když je to suverénně nejštěkavější pes na Šumavě, a přesto, že, jak říká paní, "vypadá jak hyena". Jistá podoba by tu byla, hlavně je to ale echt voříšek.
Takže to dobře dopadlo. Přeji Vám všem, aby i Vaše příběhy v příštím roce
(miléniu) měly výhradně šťastný konec!
Zdenka Pawliková
P.S.: Ferdovo přáni k vánocům najdete v Dumce.
