PET - Zvířátka a domácí mazlíčci

Pro domácí mazlíčky a všechna jiná zvířátka (kromě koček) jsou zde PET, které byly věnovány Ferdově kočce Dumce k jejím prvním narozeninám. Měl by tímto být vytvořen prostor i ostatním zvířátkům. Vychází vždy, když je o čem psát :-), především pokud někdo ze čtenářů něco zajímavého napíše do redakce PET nebo Ferdovi.

V Dumce si dnes přečtete: Barunka pronásleduje Dumku (Ferda) / Cvrček i Tygřík se našli (Jana, Ivana Jirková)

15.1. KONĚ
Jízda na splašeném Míšovi (Ivana Jirková)

12.1. PET
Zvuky noci - III. Skokan, rosnička a ropucha (Lumír O.Hanuš)

Letošní archiv PET,
archiv 1999 a 2000

KONĚ
Jízda na splašeném Míšovi

Mám ráda všechna zvířata, kromě hmyzu. On naopak mne rád má, takže třeba klíšťata a komáři dlouho před mou návštěvou lesa drží dietu, aby si pak mohli užít.

Pravda je, že absolutní prim mají u mne kočky všech barev a velikostí, tygrem počínaje a malým kotětem konče. Hned po nich jsou na řadě koně. Měla jsem koně ráda už jako dítě. Jako malá jsem chodila s tatínkem tam, co je stadion Slávie. Chodili jsme se dívat na vláčky a za trať pak na koníčky, které tam měl nějaký člověk. Byli to malí poníci, ale já jsem byla mrně a tak se mi zdáli velicí a krásní.

Protože jsem už tehdy patřila k dětem, které se nebojí žádného zvířete, byla jsem už tehdy ochotná vlézt na každého koně, na kterého mě posadili. Na Šumavě, odkud byl můj tatínek, k tomu bylo dost příležitostí. A tak jsem si při návštěvě dědy užívala.

Dva roky, to mi bylo pět a šest let, jsme s rodiči jeli na dovolenou do Jeseníků. Vlastně až kousek od hranic. Jezdili jsme tam k hajnému na samotu kousek od malé (tehdy malé) osady.

Dneska je tam docela známé letovisko. V té osadě bylo jen několik chalup, ale prapodivného složení osadníků. Byla tam rodina romská, slovenská, rumunská, maďarská, polská a dvě německé. A jedna rodina Čechů. Všichni měli alespoň dvě nebo tři děti, takže jsme mluvili každý jinak, ale domluvili jsme se na každé lumpárně, kterou bylo možné zorganizovat.

Já jsem tehdy byla nejmladší. Otcové všech těchto rodin pracovali v lese a tam to tehdy bylo bez koní nemyslitelné. Tak jsem byla víc v různých stájích, než doma. Hajný měl pochopitelně také koně, nádherného plaváka Míšu. A toho jsem nezřízeně milovala a on měl rád mne, takže jsem se většinou vyskytovali spolu.

Míša byl už starší kůň, zvyklý na všechno, a tak toleroval moje nápady. Chodil s kloboukem mojí maminky (ona to naštěstí neviděla) na hlavě, ocas zapletený do copu s mým šátečkem, prostě nechal si ode mne líbit úplně všechno. A já jsem měla dost příležitosti se přesvědčit, že nejhezčí je pohled ze hřbetu koně. Já bych na něm byla nejraději snad i spala.

Nikdy se mě nepokusil shodit, nikdy nejančil. Až jednou. Bylo to uprostřed prázdnin. Hajný někde byl, můj tatínek musel na pár dní do Prahy a tak jsme v chalupě byly samy s maminkou. Maminka vařila oběd a já si zase hrála s Míšou. Na sobě jsem měla červené šaty s bílými puntíky.

Vylezla jsem si Míšovi na hřbet a vydala se s ním k silnici, která vedla kousek od chalupy. Právě přijíždělo nějaké auto. Těch se do těchto končin zas tolik nevydalo a tohle navíc hlasitě zatroubilo. V té chvíli se Míša lekl a splašil se. Jenže já jsem mu seděla na hřbetě bez sedla. Instinktivně jsem se vší silou chytila jeho hřívy a už jsme letěli pryč.

Maminka zahlédla oknem jen hnědočervenou skvrnu a chvilku trvalo, než si uvědomila, co to vlastně vidí. To už po nás nebyla ani stopa. A ona byla v chalupě sama. Vyběhla ven a začala nás hledat, ale marně...

Po nějaké době se vrátil hajný. Když vyslechl její zmatené vyprávění, doběhl dolů do osady, půjčil si jiného koně, a spolu s několika sousedy se nás vydali hledat. Nebylo po nás ani stopy. A tak se vydali po místech, kam s tím koněm nejčastěji jezdili.

Našli nás až k večeru, na mýtině dvanáct kilometrů vzdálené. Oba jsme se spokojeně pásli na lesních jahodách, kterých tam bylo tolik, že mýtina měla barvu jako ty moje šaty.

Nejpikantnější bylo, že ještě asi kilometr a stal se ze mne mladistvý narušitel státní hranice :-))).

Myslím, že ten oběd byl tehdy ten nejpřesolenější, jaký kdy maminka uvařila. Pokud ho vůbec dovařila, to si už nepamatuju. Ale druhý den už jsem zas šmejdila s Míšou po okolí.

Ivana Jirková

Jste čtenář(ka) PET od spuštění počítadla dne 9.5.2000.
Počet přístupů na stránku zjišťuje WEBovský počítadlo
		Odkazy na PET a Dumku pro jiné WWW stránky