PSI
Dobrman Rigo
Moje maminka byla z Havlíčkova Brodu. Bydleli s maminkou, mojí babičkou, a starší sestrou ve veliké vile s obrovskou zahradou poblíž místního "blázince". Ta vila patřila nějakému profesorovi, ale byla pro jeho rodinu moc velká, tak celé přízemí pronajal mé babičce. Za 80 korun měsíčně!
Maminka si v dětství v zahradě té vily užívala, co se dalo. Když pak dospěla, našla si přítele, budoucího právníka, který také bydlel v dost velké vile se zahradou, ale ta patřila jeho rodičům. No, a tak si tato dvojice pořídila dohromady psa. Byl to krásný a obrovský hnědý dobrman a jmenoval se Rigo.
Protože rodina babiččina bytného neměla ke psům (kromě svého zakrslého a strašně uňafaného
jezevčíka) důvěru, a k tak velkým obzvlášť, byl Rigo většinou u maminčina přítele, a ona si ho brala domů jen, když to profesorovi nevěděli.
Denně ale za ním chodila. Brala ho za město na procházky, prošmejdili spolu celé okolí. Měla ho moc ráda - to jí zůstalo a celý život měla ze všech psů nejraději hnědé dobrmany - a Rigo měl rád jí.
Jenže to byl pes velký, silný (občas ho zapřahali do vozíku a vozil mladšího bratra jejího přítele) a náladový. A ta jeho náladovost se jednou Bedřichovi - tak se maminčin přítel jmenoval - nevyplatila...
Přišly Vánoce, ozdobili stromeček, usmažili kapra a vyrobili salát. Slavnostně oblečená rodina se chystala ke štědrovečerní večeři. Jenže Rigo se rozhodl, že je kapr jeho a nechtěl k míse nikoho pustit. Bedřich ho chtěl tedy odehnat. Jenže ve chvíli, kdy zvedl ruku, Rigo zavrčel a už mu na ní visel...
Zakousl se mu do předloktí a nechtěl pustit. Bedřich ho setřásl, ale uhodil ho při tom, a to Riga rozzuřilo. Nebyl na něco takového zvyklý. A tak prostě vyknal celou rodinu nejen od štědrovečerního stolu, ale i z domu ven...
Venku byla zima, mrzlo až praštělo, a oni byli jen v tom svátečním oblečení. Pes se ale rozhodl, že je dovnitř zpátky nepustí. A tak se rodina nakonec místo večeře shromáždila v kůlně na dřevo a Bedřich tak, jak byl, v pantoflích a bez kabátu musel přes celé město pro mojí maminku.
Ta pak přišla s ním a Rigo, jakmile jí zahlédl, se uklidnil a byl zas hodný a poslušný pes. Rodina mohla do domu, Bedřich na ošetření k nedaleko bydlícímu lékaři a moje maminka si na Vánoce vzala psa s sebou.
Po Vánocích dostal Rigo u Bedřicha na zahradě velikou a teplou boudu, do domu byl pouštěn jen vyjímečně.
Za rok pak maminka odešla pracovat do Prahy. Po čase se s Bedřichem rozešli, on se oženil, a jeho žena, protože se Riga bála a ani on jí neměl rád, ho donutila, aby dal Riga pryč. Dostal ho nějaký hajný a moje maminka za ním po celý zbytek jeho psího života jezdila.
A tam Rigo nikdy nezlobil.
Ivana Jirková
