PET
Skíjérink v Československu
Trocha historie
Jedním z nejoblíbenějších sportů Norska je "skijoring" (skijöring) či "snorekjoring" (snörekjöring), švédsky "skidkörning" (šidčörnin[g]) nebo "snörkörning" (snörčörnin[g]), česky skijérink i skijöring. Znamená jízdu na lyžích, při níž osoba je tažena (sobem, koněm, psím spřežením, motorovým vozidlem). Celosvětově první skijérinkové závody byly za severním polárním kruhem v roce 1843 na ostrově Tromsosunde v Tromso v severním Norsku.
V Československu, kde tento druh sportu v českých zemích i na Slovensku do dneška je takřka neznámý, velmi úspěšné první závody byly v neděli 12.ledna 1929 v Praze. Po nich v Olomouci první byly v neděli 27.ledna 1929. Na lazecké dostihové dráze uspořádal je Spolek pro chov a dostihy klusáckých a jezdeckých koní za spolupráce s Jezdeckým plukem 2 "Sibiřským". V handicapové jízdě pánů na 1.300 metrů o délku koně zvítězil zde kůň Baron Eilgut (ajlgút) ze stáje Leopolda Fischera. Na koni byl majitel hotelu "Palace" Jindřich Kaplan, na lyžích zkušený zálesák bílých plání tehdy devětadvacetiletý Oldřich Hanuš, který získal neputovní stříbrný pohár.
Při nestálosti sněhových podmínek nejistě připravované a stále odkládané druhé závody se konaly až v neděli 15.února 1931. V závodě na 1.000 metrů pánů favoritem při nich byl syn Jindřicha Kaplana Otakar na koni a lyžař Oldřich Hanuš. Kaplan se svým koněm v cíli byl skutečně první, ale bez lyžaře. Toho jiný soutěžitel přitiskl k levému hrazení dráhy, za jejíž kůl zajel levou lyží, narazil levým kotníkem a pak zavčas se pustil otěží. V jízdě pánů na 100 metrů s lyžařem měl nastoupit Oldřichův bratr Mojmír za jezdcem-poručíkem JUDr. Vladimírem Přízou. Když oba přítomní rodiče uviděli, co se Oldřichovi stalo, zakázali start Mojmírovi, a ten musel uposlechnout, protože neměl ještě 21 roků! Zmíněné závody nebyly dobře vedeny. Už při nácviku při změně dráhy došlo ke mnoha bolestivým pádům - na valné hromadě lyžařského odboru České sportovní společnosti chyběl pak předseda akademický sochař Karel Lenhart a jednatel Oldřich Hanuš...
Vojenský chirurg MUDr. Stanislav Řičánek v Komenského ulici 17 zraněnému Oldřichovi tolik nepomohl jako lidový léčitel Oskar Prášil z čísla 89 na Svatém Kopečku, který vykloubený levý kotník usadil na správné místo. A také kořenářka Skládalová z Holice, která Prášilovou mastí chodila Oldřichovu oteklinu masírovat.
Rychlost koně při závodech se odhadovala na 60 km/hod. Koně za běhu svými kopyty udusaný sníh měnili ve tvrdou hmotu, kterou takřka přímo mohli bombardovat lyžaře, zraňovat ho ve tváři a zamlžovat mu brýle. Ochranou proti tomu byl průhledný organtinový pás, upevněný mezi "lonžemi" (opratěmi). Oldřich měl pás z neprůhledné stanoviny, na níž se sníh více zadržoval a tížil.
Po prvních závodech kvartán gymnasia o nich napsal jednu ze svých prvotních básní a maminka ji zřejmě jako jeho první recitátorka přednášela v kantýně Hanáckého pivovaru. Druhá sloka: Druhé kolo započalo. To jste měli slyšet haló! Kaplan! Hanuš! Hip! Houšť! Hip! Ať to trhneš! Jeď jen líp!
Pokus o jízdu lyžaře za motocyklem s vozíkem se příliš nevydařil.
V sedmdesátých letech Mojmír se pokoušel skijérinkové závody obnovit. Ani jezdecký oddíl na Lazcích ani ve Skrbeni neprojevil zájem. Namítal, že v namrzlé vrstvě sněhu by mohlo dojít ke zranění noh koní před kopyty - asi nevěděli, že je lze chránit gumovými návleky…
Mojmír a Lumír Hanušovi, Olomouc
Zítra o současnosti skíjérinku.