PSI
Tak to bych nečekal
Původně jsem si myslel, že začnu trochu překvapivě větou "Jaro je tady". To když na jedné vycházce Betynka neomylně našla a počůrala první sněženku. Jako i jiní pejsci, Betynka má totiž ve zvyku čůrat na různé význačné body: na osamělý trs travičky, na igelitový pytlík, nedávno dokonce počůrala pikslu matjesů, kterou zřejmě někdo vytrousil z tašky, ale tohle jsem nečekal.
Dva dni na to však na Evropu padla sněhová kalamita a sídliště Prosek se změnilo ve středisko zimních sportů. Po pravdě ani to jsem nečekal, ale nezbylo mi než si říci, že "jedna vlaštovka jaro nedělá", na venčení vyhrabat sněhule a smířit se s tím, že dnešní vyprávění bude o něčem jiném. Mezi těmito dvěma událostmi se totiž stala další příhoda, kterou bych nečekal; tentokrát šlo ovšem o překvapení komornějšího druhu.
Už nejednou jsem se zmiňoval o tom, jak je Betynka ochotná kdykoliv vyrazit na vycházku a jak bleskově reaguje na tiché oznámení "jdeme ven". Tak to začalo i předevčírem večer, jenže jsem zjistil, že jsme pokyn vydali neuváženě brzy a že před vycházkou chci ještě krátce zhlédnout jakousi zajímavost, která se objevila nečekaně na obrazovce. Aby se Betynka zatím upokojila, dali jsme jí na žvýkání "kost" z buvolí kůže, se kterou se Betynka spokojeně uchýlila na svůj gauč.
Po těch deseti minutách jsem na Betynku zavolal, že půjdeme ven, jenže Betynka jen zvedla hlavu a pak pokračovala v urputném zpracovávání kosti. No nic, začal jsem se obouvat s předpokladem, že se ke mně Bety přidá, až mně uvidí na odchodu. Předpoklad byl mylný. Bety stále usilovně hryzala a odmítala se zvednout. Nepomáhalo volání: Tak běž, Betynko, páníček ti uteče, při násilném sestrkání z gauče se sice podvolila,ale kostičku si držela v zubech, bránila ji a stále jevila tendenci k návratu. Je pravda, že jsme už něco podobného jednou zažili, ale tentokrát byla intenzita Betynčiny pasivní rezistence ještě o třídu vyšší.
Nakonec jsem Betynku přiměl k odchodu, ale kost si nesla v hubě a stále se vracela k domovním dveřím. Vyšli jsme jedním vchodem, otočila to, zamířila k druhému východu, tam trochu očuchala okolí a hned mne táhla zase zpátky. Původně jsem si myslel, že zaujata venkovním prostředím někde kostičku položí a já ji sbalím, ale nakonec jsem jí musel kostičku sebrat silou z moci úřední. Vrčela, bránila ji a pak se ještě chvíli tvářila nespokojeně, ale nakonec se uklidnila a věnovala se svým povinnostem a jiným zájmům.
Obešli jsme tedy blízké okolí, Bety se vyčůrala, kousek dál se i vykakala, a pak se na mne podívala pohledem, který jsem četl jako "Tak co, teď už mi ji snad můžeš vrátit?" Asi si to jen namlouvám a podkládám Betynce víc, než je pravda, nicméně jsem jí kostičku dal a Betynka mazala spokojeně domů.
(Jen pro úplnost: nakonec kostičku stejně sama domů nedonesla, ale proč, to vám povím někdy příště.)
Pavel Doktor
Kompletní stránky Pudlovin (dříve Betynky) najdete na 
.
