PSI
Proč jsme tu kost nedonesli
Betynka je stále mladá, ale už to není to hravé štěně, které bylo ochotno se honit s každým pejskem na potkání. Ostatně není ani příliš divu, vždyť už měla rande, které vyústilo ve vážnou známost.
Ptáte se, co bude dál? Nuže, zatím nevíme. Podle všech příruček se případná březost první měsíc prakticky nedá poznat a první změny se začnou projevovat až ve druhé polovině březosti. Do tohoto období se dostáváme a tak Betynku pečlivě sledujeme. Chystáme se také navštívit pana doktora kvůli odčervení a tak nám snad i on něco poví. O všech novinkách budu informovat.
Nezávisle na tom však můžeme říci, že se Betynka ve svých třech letech trochu zklidnila a stala se rozumnější (sic!).
Skoro bych řekl, že se začala počítat spíše do lidské smečky než do té psí. Stále projevuje lásku každému, kdo se k ní vstřícně zachová, ale projevy této lásky už nejsou tak živelné. Stále "chodí otvírat": kdykoli se ozve zvonek u dveří (ne telefon, to dobře rozlišuje a ví, že telefon se jí netýká), Bety je nastoupena v předsíni a když nikdo nepřijde (někdy jsou to jen distributoři plakátků, kterým stačí, když jim zabzučíme), je zklamaná a dlouho se nechce z předsíně hnout. Když ale přijde třeba paní pošta, nehrozí už, že ji Betynka samou láskou sní. Dá sice najevo svou zvědavost i své potěšení, ale vcelku se dá přemluvit, aby na návštěvníka neskákala. Zato když přijde někdo z širší rodiny či z okruhu známých (takhle to rozlišujeme my, Betynce je to jedno), může se radostí zbláznit.
Lásku k rodině ostatně Betynka projevuje i jinak. Zajímavé je pozorovat její chování, když se vrací z vycházky s jedním páníčkem krátce poté, co se druhý páníček vrátil odněkud z rajzu. To hned po vstupu do domu zavětří, zvedne čenich a po krátkém orientačním rozčichnutí (u člověka by to bylo rozhlédnutí) maže k výtahu. Tam vrhne pohled na řídící tlačítka, se zvednutou hlavou setrvává v pohotovostním postoji a když se otevřou dveře, vyrazí k bytu s takovou vehemencí, že jí až nožičky podjíždějí. A když se někdy vrací domů stejnou cestou, jakou šel ten druhý páníček, to nabere stopu už venku a celá akce je obohacena ještě o venkovní předehru.
Zato vztahy k pejskům se - obecně řečeno- změnily více. Dříve se ochotně honila s každým pejskem a nebojácně si hrála dokonce s dogákem Jakubem, na kteréhu ostatní malí psi z dálky štěkali. Dnes je tomu jinak, Betynka si vybírá. O tom už jsem ostatně psal v pokračování, ve kterém jsem se zmiňoval i o Betynčině soupeřce, černé kokršpanělce. Jednu soupeřku, ne tak úkornou, ale trvalou, má občas Betynka i v našem domě. A tím se oklikou vracím k tomu, co jsem avizoval v titulku dnešního vyprávění.
V našem domě bývá totiž o patro výš na vícedenní návštěvě fenečka westíka. A tahle fenečka si s Betynkou nepadla do oka. Ne že by se praly, ale jak se zahlédnou, z dálky na sebe řvou. A tak když jsem se vracel s Betynkou z vycházky s kostí, o které jsem psal minule a u druhého vchodu jsem zahlédl paní Válovou s její pejskou, věděl jsem že je zle. Tedy zle; nic hrozného se nedělo, jen se rozpoutal strašný rámus. I popadl jsem Betynku, ani jsme se nezdržovali čekáním na výtah a vlekl jsem ji nahoru po schodech. Betynka se ještě v prvním patře otočila a pokračovala ve spílaní, ovšem když jsem ji pobízel k další cestě, zvedla kostičku z bůvolí kůže, kterou si předtím odložila, a šla. Jenže mezitím westička se svou paničkou vyjely výtahem o patro výš, a když Betynka náhle uslyšela svou rivalku nad sebou, už kostičku neuhlídala a musel jsem ji domů donést sám.
Pavel Doktor
Kompletní stránky Pudlovin (dříve Betynky) najdete na 
.
