GEKONČÍK
Jak se krmí Jonáš
Protože my jsme asi známí, jako útočiště vší možné havěti, dostal náš Petr od kamarádky samečka Gekončíka. Měla prý samičku a dva samečky, a ti se strašně prali. A tak si vzpoměla na Petra, který se ještěrky samozřejmě ujal.
A tak máme Gekončíka. Jmenuje se Jonáš.
Spokojeně si žije v akvárku. Petr mu vytváří všelijaké schovávačky a prolejzačky. Gekončík se líně pohybuje po akvárku, občas je vyzdvižen a chvilku chován. Pokud se mu to zrovna nelíbí, ostře prská. Díky jeho lenosti jsme se rozhodli, že ho necháme trochu protáhnout v obýváku na koberci.
A tak se i stalo. Gekončík udělal dva tři pomalé krůčky, načež nasadil ďábelské tempo a byl pod křeslem. I vypudil jsme ho a on závodním tempem zajel pod pohovku. Takže měl po vycházce...
Od té doby ho vyndavá Petr jen občas, maximálně na křeslo, nebo gauč, a to ho ještě sleduje - plným právem - ostřížím zrakem. Kočku Micinku také moc zajímá, prohlíží ho a očichává. Kocour se s ním ještě nesetkal.
Jenže ještěrka se musí krmit. Kupují se mu tedy crvčci, což znamená, že nám doma celé noci povykují cvrčci. Občas některý prchne a je pak loven ve škvírách mezi parketami a podobně, posledního ulovil zcela odborně kocour.
Když nebyli cvrčci, kupovali se mu červi. No, nic moc, to on přece jíst nebude. Zkusili jsme sviňky, ale taky to nebylo to pravé. A tak se krmil kuřecím masem, jenže to se muselo nabodnout na špejli a mohutně s tím před gekčou mávat, než byl tak laskav a kousek si ulovil. Myšata jsem mu dávat zakázala. Je mi jich líto.
Jednou mu Petr koupil dva africké zlatohlávky. Celkem pohledné černožluté brouky. Jednoho slupl, ale nebylo to asi ono, tak druhého nechal. A ten si zdárně vegetuje s ním v jeho příbytku, takže je občes vidět gekončík, jak se pohybuje z jedné strany akvárka na druhou, na zádech brouka, kterého tak vozí...
Teď se kupují cvrčci pro gekču a ovoce pro brouka. Já se naštěstí plazů nebojím a ráda si gekčovu sametovou kůžičku pohladím, ale stejně se obávám, co za zvíře nás čeká příště. Pokud to nebude zrovna hmyz, tak to beru.
Ivana Jirková
Gekonici Nastěnku jsem si půjčil z vyprávění Lenky Prokešové - Když gekonice stůně.
