PSI
Život se štěňaty, perspektiva bez nich
Naši pižďuchové nám utěšeně rostou. Stále jsou to štěňata, ale už jsou to také zcela nesporně psi a jsou stále samostatnější. Zároveň jich ale ubývá; postupně si pro ně přicházejí noví páníčkové a nám se dílem ulevuje (přeci jen je pět psů na nás hodně), dílem nám puká srdce, do kterého se mezitím potvůrky stačily vloupat. Jen doufáme, že se jim povede dobře a první ohlasy se zdají tomu nasvědčovat.
Jako první od nás odešla nejmenší fenečka, černá Aranka. Tu si vyžádala hned po prvním inzerování starší paní, invalidní důchodkyně ze Zahradního města. Paní P. mívala černou pudlinku, která jí v požehnaném věku opustila a milá paní po ní ustavičně tesknila. Doma sice má pejska a kočičku, ale kočička není pejsek a pejsek není fenka. Ten jejich přilnul spíše k manželovi a pudlinku jí nenahradil. A tak paní P. toužila po vlastním pejskovi tak, že opakovaně telefonovala, zda jsme si to nerozmysleli. Když jsme se pak ve středu domluvili, že si pro pejska manžel přijede v sobotu, nevydržela to a ještě ten den večer nás uprosila, aby to mohlo být už ve čtvrtek ráno.
Paní sama chodí o berlích a ani Aranku předem neviděla. Zamluvila si ji na základě důvěry v naše slova, ale myslím, že zklamaná nebyla. Už dvě hodiny potom, co manžel od nás odjel, volala, že nový miláček dorazil, že už jí Aranka vlezla za výstřih, a druhý den nás informovala o tom, jak se Aranka zabydluje, jak spí v posteli, jak čůrá na zahrádce. Ona Aranka byla ze všech štěňat nejmenší, ale též nejmazlivější a tak si myslím, že si dámy padly do oka a noty.
Jak to nesla Betynka? Loučení bylo rychlé, Betynka u toho sice byla a jistě si všimla, že jí schází pejsek, ale přenesla se přes to brzy. Ostatně, zbyli jí ještě čtyři pejsci a Bety se s nimi honila, hrála si s nimi a dokonce je učila skopičinám. Třeba mi ukradla ponožku a tak dlouho s ní provokativně mávala před Filípkem, až ho vyprovokovala k přetahování. A pak že fenky učí své děti dobrému vychování! Ostatně ti čtyři pejsci dokázali vyprodukovat dost povyražení. Zatím ještě nemají takové zoubky, aby něco poškodili opravdu vážně, ale snaží se dost. S oblibou rvou noviny místo aby na ně čůrali, pouštějí se do tapet a kobercových pásek a když mají možnost, rvou chlupy z koberce. Jednu takovou možnost měli v místě švu, v němž je náš koberec sesazen ze dvou pruhů, ale tu jsme jim sebrali. Neřešili jsme to nijak složitě. Prostě jsme na zem stylově položili Atlas psů doktora Bruce Folga. A tak atlas posloužil chovu psů ještě dvěma původně nezamýšlenými způsoby. Jednak ochránil koberec, jednak se změnil v oblíbené lože pejsky Lucinky.
Lucinka se z něj ovšem dlouho netěšila. V pátek si pro ni přijeli dva mladí zájemci od Turnova, z domku se zahrádkou na kraji vsi, kteří si ji vyhlédli na internetu. Přijeli i s maminkou a byli velice nadšeni. Tentokrát loučení trvalo déle, protože noví páníčkové poseděli, cicmali se s Lucinkou, kterou ovšem přejmenovali na Peggynku, hráli si i s Betynkou a pak sledovali Betynčinu hru s pískacím míčkem, do které Bety zapojila i Lucinku/Peggynku. Nakonec odjeli se slibem, že nás budou informovat a slib hned druhý den splnili. A tak si myslíme, že i ona bude mít dobré páníčky, ale tentokrát ji Betynka hledala, po jejím odchodu koukala na míček, na nás a vypadala trochu nesvá. No a když ještě v sobotu odjel eskapista Kubíček (o jeho nových človjecích se zmíním příště), zbylo nás už jen pět. (Jak vidíte, psi jsou stále v převaze.)
Se dvěma štěňaty je život stále náročný, ale přeci poněkud klidnější ;-).
Novou ohrádku jsme již také zrušili a Pišta (který se bude jmenovat Miki) se žroutem Filípkem dostali k disposici celý byt dnem i nocí. Paradoxně to přispělo ke zklidnění situace. Ráno se sice stejně probouzejí brzyčko, ale protože nejsou nijak omezeni (a také proto, že je jich méně než dříve, ale stále dost, nenárokují tolik pozornosti a stačí si sami. (Pozornost vyžadují následně, když po nich musíme likvidovat stopy. Říkal jsem již, že novinový záchod příliš neakceptují, ale naštěstí alespoň částečně uznávají záchod igelitový.) Betynka pak se k nim staví ambivalentně. Stále ještě je bere jako své děti. Už je ale přestala kojit a začala je uznávat, jako psy.
I to má dvě stránky. Na jednu stranu má nové partnery ve hře, na druhou stranu si však myslím, že je vnímá i jako potenciální konkurenty, ohrožující její dosud výsadní postavení. Venku je vše v pořádku, tam má svého páníčka jen pro sebe a chová se jako dřív, před štěňaty. Doma ovšem je to něco jiného. My si sice dáváme dobrý pozor, abychom ji neodstrkovali a ona sama štěňata uznává a má je ráda, ale určité známky nejistoty na ní pozorujeme. Možná k nim nepatří to, že občas bere štěňatům hračky, které jim nabízíme. Co je však neobvyklé, je její přítulnost. V době kojení se jí zřejmě špatně leželo na klíně a v tomto smyslu jsme si ji dlouho moc neužili. Zato teď skáče na klín při každé příležitosti, někdy dříve než stačíme dosednout a vytrvale se vrací, i když ji sundám.
A dnes jsem s ní zažil drobnou příhodu, kterou neumím tak docela zařadit. To jsem vyšel z pracovny a právě procitnuvší štěně se ke mně vrhlo a začalo mi casnovat kalhoty. A milá Betynka na něj začala vrčet!
Tak řekněte, znalci psí psýchy, co to mělo znamenat: bránila mne, vychovávala štěně nebo prostě a jednoduše žárlila?
Pavel Doktor
Kompletní stránky Pudlovin (dříve Betynky) najdete na 
.
|
Jsme domov pro opuštěná zvířata
a nyní se musíme přestěhovat. Nutně potřebujeme umístit co nejvíce pejsků. Velmi děkujeme za každou pomoc. Viz http://www.volny.cz/zvirata.
|
