PSI
Nihil novi sub sole
aneb nic nového pod sluncem, ujišťuje nás starozákonní Kazatel, leč Seneca mladší oponuje "In idem flumen bis descendimus et non descendimus", do téže řeky dvakrát vstoupíme i nevstoupíme. A co si o tom myslí pejsci? Těm je to jedno, ale já při jejich pozorování docházím k závěru, že pravda je, jako obvykle, na obou stranách.
Nemluvím teď o štěňatech. Doba s nimi prožitá znamenala pro nás nezapomenutelný a zcela nový zážitek, ke kterému se zde budu ještě mnohokrát vracet, dnes aspoň dvěma fotografiemi.
Uznávám však, že to nejsou první štěňata pod sluncem. Teď mi ale jde o činnosti, které Betynka vykonávala už předtím, než měla štěňata a provádí je zase, (Nihil novi...) ale přesto, že jsou nám tak důvěrně známé, dovede do nich vždy vložit nějakou tu inovaci. ("In idem flumennon descendimus.") Jen tak na příklad: Betynka stále navštěvuje krámek v bývalé kočárkárně a stále tam neuvěřitelným způsobem loudí, ale nedávno přidala lest: To jsem ji zrovna měl na vodítku a Betynka se začala tvářit, že by si chtěla hrát s kolemjdoucím pejskem, který také vypadal, že by nebyl proti. I pustil jsem Betynku z vodítka, Betynka mrkla na pejska a nasadila sprint - no schválně, kam myslíte?
Anebo Betynčin boj se stíny.
Stále sleduje podezřelé okolnosti a protivníkům, ať už skutečným či domnělým, dává najevo, že je zde a že se nebojí. Nedávno se hned něco takového přihodilo: potkali jsme totiž známou znepřátelenou kokřici. Tentokrát byl podvečer, dost světlý na to, abych Betynku nechal volně pobíhat. Náhle se ozval zvuk, který mi připadal, jako když někdo spadne z nedalekého stromu, následovaný štěkotem, a už se tam Bety hnala. A pod inkriminovaným stromem se na vodítku vzpínala dotyčná kokra.
Při dosavadních setkáních se buď ti dva psi do sebe pustili, nebo k sobě nemohli, protože byli na vodítku oba. Tentokrát byla na vodítku jen soupeřka. Na Betynku jsem zdálky volal: "Zůstaň"; nevím zda tomu věnovala pozornost, ale fakt je ten, že svou soupeřku oštěkávala na distanc a když jsem k ní doběhl a připnul ji, nechala se bez protestů odvést, jen si cestou ještě hudrala pod fousy.
No a samozřejmě stále provokuje kočky. Při posledním takovém střetu byla uvázaná, ale protože byla klidná a mírná, příliš pevně jsem ji nedržel. Najednou se mi vyškubla a s vodítkem v závěsu a se štěkotem v hubě se hnala kolem křoví k přízemnímu balkónu. No samozřejmě, že na balkóně seděla kočka, krásná siamská dáma. Ta se ovšem nijak nevzrušovala, ani nesyčela, jen Betynku ostražitě sledovala mřížemi. A Betynka? Opět štěkala z dálky, tentokrát vysokým hláskem, který vypadal spíše jako výzva ke hře.
No a ještě jedna příhoda, tentokrát s humorným a i trochu pikantním podtextem. Byla to opět noční vycházka a Bety (na provázku) se náhle vzepjala a se štěkotem mne táhla ke křoví. "Copak, copak?" ptal jsem se jí. "Ty tam máš kočičku?" A z křoví se ozvalo: "Ne, to není kočka, to jsem já!" A tak jsem Betynku honem odtáhl a neznámému muži, který tam zřejmě ulevoval svému měchýři, jsme dopřáli jeho soukromí.
Pavel Doktor
Kompletní stránky Pudlovin (dříve Betynky) najdete na 
.
|
Jsme domov pro opuštěná zvířata
a nyní se musíme přestěhovat. Nutně potřebujeme umístit co nejvíce pejsků. Velmi děkujeme za každou pomoc. Viz http://www.volny.cz/zvirata.
|
