PSI
V Jiříkově vidění
Bylo krásné letní odpoledne a já jsem se pomalu vracela z pravidelné procházky s Ardinou. Byly jsme právě na hrázi jednoho z rybníků, když se proti nám vynořili ze zatáčky dva pánové se svými psy. Jeden byl vlečen pitbulem, kolem toho druhého pobíhala mladá černá labradorka s náhubkem. V těchto končinách nic neobvyklého, protože oblast rybníků je zde vyhledávaná především k procházkám se psy a k projížďkám na kole.
Když jsme se vzájemně přiblížili na několik metrů, začala Arda štěkat. Ona štěká vždy, protože se velkých psů bojí. Zvláště pak černých. Štěká a obloukem se vyhýbá, kam až to jenom jde. Teď tomu nebylo jinak. Pitbul si jí nevšímal a táhl svého pána dál, zato labradorka k ní přiběhla a vyzývala ji ke hře. Její pán začal říkat: pozor, pozor. Nevěděla jsem, komu to patří, a tak jsem z opatrnosti podotkla, že Arda štěká, protože se bojí, a ne že by byla úskočná.
Když labradorka viděla, že ze hry nic nebude, nechala mého psa být, otočila se směrem ke mně, rozběhla se a skočila na mě. K rozběhu měla necelé tři metry a já asi vteřinu na to, abych stačila zareagovat. Povedlo se mi ji zachytit tak, že mi jednak její tlapy neskončily na ramenou a já i s ní na zemi. Ale i tak jsem zavrávorala a málem spadla. Její tlamě opatřené plastikovým náhubkem jsem ale neměla moc kam uhnout, takže se mi poměrně bolestně strefila do brady.
Chytla jsem se za naraženou bradu a otočila se k jejímu pánovi, který pouze suše konstatoval: Vždyť jsem vám říkal - pozor. Čili jinými slovy: můžeš si za to ty krávo sama. Psa ani slovem nepokáral a já jsem se jenom zmohla na to, že slovo pozor, je široký pojem...
Já vím, že to bylo vpodstatě ještě štěně, i když téměř už tak velké jako dospělý pes a že to byl projev radosti a ne agresivity, ale toho muže vůbec nezajímalo, že mně jeho pes nejen ušpinil oblečení, protože labradorka byla celá mokrá a špinavá, že mi mohla rozbít sluneční brýle, které jsem měla na šňůrce kolem krku a už vůbec se nezajímal o to, jak dopadla moje brada po styku se psím náhubkem. Že by se mi alespoň omluvil, jsem si mohla nechat jenom zdát. Jen zavolal na toho druhého s tím pitbulem: Zase jedna označkovaná!
Tak jsem si jenom pomyslela: kdyby tomu bylo naopak a byla to já, kdo by měl takto velkého nevychovaného psa. Určitě by se neradoval z toho, jak je ten můj pes čiperný a "pusinkuje" cizí lidi na potkání.
Možná si myslíte, že jsem mu to měla říct. Snad ano, ale pochybuji o tom, že by to k něčemu vedlo. Navíc byl tu ten druhý s pitbulem, který byl jenom na vodítku a bez náhubku a jeho pán mi připadal poněkud pomalejší v myšlení. Co kdyby se chtěl svého kamaráda zastat a pitbula by pustil? O sebe strach nemám. Psů se nebojím, nikdy mi žádný neublížil, ať byl jakkoliv velký, nikdy mě žádný nenapadl. V tomto ohledu mám víc strach o svého psa. Nechtěla jsem riskovat.
Takže jsem pouze zalitovala, že mám jen trpasličího jezevčíka a ne třeba vlkodava, který by snad u takových bezohledných lidí budil trochu respektu.
Jana Gelnarová
|
Jsme domov pro opuštěná zvířata
a nyní se musíme přestěhovat. Nutně potřebujeme umístit co nejvíce pejsků. Velmi děkujeme za každou pomoc. Viz http://www.volny.cz/zvirata.
|
