|
PSI
Psí život - poslední pocta Pajdovi
Vždycky říkám, že bych se ve svém příštím životě chtěl mít jako místní psi. Teda aspoň těch 99,5%. Mají se jako prasata v žitě, jak říkával můj nebožtík táta. Věřil jsem mu, ač jsem nikdy ta prasata v žitě neviděl, natož abych posoudil jak se v tom žitě mají.
Místní psi, zde v Modrých horách, to mají pěkně scuknutý. Páníčci se o svoje miláčky starají skoro lépe než o vlastní děti. No uznejte, kdo by chtěl vychovat rozmazlené potomky? Avšak rozmazlenej pes to se už snese :-))).
My jsme se usadili v Modrých horách počátkem let sedmdesátých a zanedlouho do naší rodiny přibyl pes. Dostal jsem ho v práci od jedné takové psí maminy, byl z početného vrhu a páníčci nevěděli co s tolika štěňaty. Byl to pes neohrožený, bojový a s loveckým instinktem, i když vzrůstem malý neb to byl jozefčík. Dostal jméno Waldemar a naši kluci tak vyrůstali se psím kamarádem. Prožil s námi mnohá dobrodružství, o kterých jsem kdysi v r. 1996 při zrodu Neviditelného psa napsal asi tucet článků. Ovšem in memoriam, neb Waldemar byl v tu dobu už ve svém psím ráji. Přesto se dožil čtrnácti let.
Když byl Waldemar už starý pán, tak si mě jednou v práci o polední přestávce na procházce po okolních ulicích našlo štěně a sledovalo mě až do kanclu. Pak jsem se vyptával po okolí, komu chybí malý čiperný mongrel, ale nikdo se nehlásil, tak jsem dovezl Waldemarovi kamaráda.
To bylo víc jak před šestnácti lety. Čokli si mezi sebou ujasnili kdo je "top dog" a po počáteční hádce byli kamarádi. Nový podvraťák dostal jméno Pajda a stálí čtenáři PET ho jistě znají z četných článků. Povahově "vychcanej mongrel" a klasický oportunista, tedy úplně jiný než Waldemar, který měl charakter gentlemana.
3.10.2001 v 10 večer skončil Pajda u nás před domkem pod koly auta. Koledoval si o to dlouho a nakonec mu to vyšlo...
To víte, že držíme smutek. Sdílel s námi víc jak 16 let života...
Pochoval jsem ho s kytičkou vzadu na zahradě pod meruňkou...
Tak jsem si zahrál na funebráka a hrobníka v jedné podobě a napadaly mě při tom podivné myšlenky...
Moc veselé nebyly.
Vono není jenom sdílet s takovým psem spousty pěkných chvil, ale umět se s ním i rozloučit...
Milý Pajda s námi také prožil kde co a tuším, že se s námi měl dobře, protože se vždy z toulek vracel zpět k nám.
Pajdík ještě stačil s VELIKOU chutí sežrat čabaju, co dostal od jedné velice hodné paní z Kalifornie co se u nás stavila. A to bez ohledu na slanost a podobné ptákoviny. Hlavně že to bylo k snědku a navíc dobré. A dobře že to ještě stihl. Žrádlo byla jeho největší láska.
Pajdík poslední půlrok rychle stárnul a chřadnul, ohluchl, slepnul a kulhal, možná je tak líp...
Byl to jeho osud a to je dobře. Nikdo ho neutratil, či nemusel utratit a taky dlouho neumíral. Tuším, že rychlou smrt měl za odměnu...
Takže na ranních procházkách mě teď schází "companěro". Na každém místě, na každé pěšině a ulici jsme byli nesčetněkrát spolu a tak si asi budu muset hledat jinou trasu, abych furt nečekal za kterým rohem na mě ten mongrel vybafne...
George Švehla, Austrálie, 6/10/2001
Jsme domov pro opuštěná zvířata
a nyní se musíme přestěhovat. Nutně potřebujeme umístit co nejvíce pejsků. Velmi děkujeme za každou pomoc. Viz http://www.volny.cz/zvirata.
|
|
|