| |
PSI
Stará láska nerezaví
Dřív než spustím vlastní vyprávění, pokusím se trochu blíže popsat nejbližší okolí Betynčina (a samozřejmě též našeho) domova.
Pravidelní čtenáři PET si vzpomínají, že náš panelák (který je součástí kompaktního bloku, sestávajícího z desítky jednotlivých sedmipatrových domů) má dva vchody. Jeden, ten se zvonky, vede do slepé ulice. Ta má široké chodníky s ještě širšími zelenými plochami mezi nimi a vlastní ulicí, takže zde vznikají jakési relativně klidné, sice omezené, ale dosti široké oázy zeleně. Ulice, neboť slepá, je poměrně klidná, auta do ní jen přijíždějí zaparkovat nebo naopak v nich jejich majitelé odjíždějí za svými záležitostmi. No a také jsou zde kontejnery na odpadky.
Vchod protilehlý, tedy vlastně zadní, vede na rozlehlé zelené prostranství sídliště. Domy jsou zde relativně řídce rozestavěny, takže zbývá dost prostoru na cestičky téměř parkové, na nízké budovy dříve školek, dnes klubů důchodců a jiných užitečných zařízení, dětská hřiště (která právě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí). Jsou zde roztroušeny poměrně nízké domy s jediným vchodem, slangově zvané boďáky, jsou tu velké zelené plochy i stromoví, a vlastní malou zelenou plošku mají před sebou i jednotlivé domy našeho bloku. Ta je ovšem mnohem menší než ta na straně ulice a většinou je ohraničena živými ploty, takže tvoří jakousi předzahrádku.
S naší Betynkou chodíme většinou na toto prostranství, kde má mnohem více prostoru a nemusí se bát aut. Betynka s tím už počítá a není-li řečeno jinak, automaticky zamíří k zadnímu vchodu. Někdy ovšem spojíme příjemné s užitečným a vezmeme s Betynkou ven i pytel odpadků do kontejneru, a pak samozřejmě vycházíme vchodem "hlavním". A tak tomu bylo i v den, který hodlám právě popsati.
Na straně ulice mívám Betynku většinou přivázanou na vodítku. Je tu sice dost klidno a Betynka vpodstatě ví, že auta mají přednost, jenže je schopna rozběhnout se za kočkou či ptákem a pak nekouká vpravo ani vlevo. Přivázal jsem ji tedy i tentokrát, došel s ní k popelnici a vyřídil, co bylo třeba. Pak jsme se otočili a prošli barákem na tu volnější stranu, dosud spojeni vodítkem.
Když jsme vyšli ven, Betynka zaváhala a otočila se zpátky, ale dala si říci a vypravila se do širého světa. Jenže tentokrát se jí nějak nechtělo. Stále se otáčela, táhla mne na dosud neodpojeném vodítku zpět. Snažil jsem se ji přimět, aby se domů nevracela, přetahoval jsem se s ní i ji lákal na piškot.
Když jsme byli dost daleko a nabyl jsem dojmu, že už si to rozmyslela, vypustil jsem ji ze šňůry a v tu ránu byla pryč. Přesněji ne pryč, ale před barákem a nahlížela skleněnými dveřmi dovnitř.
Když jsem viděl tu úpornost, usoudil jsem, že bych přeci jen měl zjistit, co ji tak táhne domů. Otevřel jsem tedy dveře a vešli jsme. A hned se záhada začala vyjasňovat. Druhé dveře byly otevřeny a zajištěny, tak jak někdy bývají, když naši sousedé z přízemí venčí vám již známou Koletku. A taky ano: Betynka proběhla dveřmi, já za ní a venku skutečně byla mladá paní z přízemí a na trávníku běhala Koletka. Naši sousedi totiž krom dnes již dospělého pejska mají doma ještě lidské štěně a tak není jednoduché obstarat oba. Jak se mi mladá paní svěřila, vybíhá s Koletkou jen tak na chvíli právě na tu omezenou zelenou plochu před hlavním vchodem. Betynka by si byla s Koletkou hrála, ani Koletka by nebyla proti, ale protože mladá paní byla vlastně v časové tísni, nic moc z toho nebylo. Nicméně záhada se tím vskutku vyjasnila: Betynka je musela zahlédnout při vycházení z bytu a nedala pokoj, dokud mne ke své staré kamarádce nepřivedla a alespoň se s ní nepozdravila.
Pavel Doktor
Kompletní stránky Pudlovin (dříve Betynky) najdete na  .
|
|
