| |
MĚSTO
Kolem čeho chodíme
Ráda čtu povídání pana Hanuše například o mozaikách v Izraeli, o kráse chrličů, apod. Člověk tak alespoň trochu pozná tajemnou krásu zemí, nám tak vzdálených. Vlastně mě to inspirovalo k tomuhle povídání.
Je pravda, že u nás nejsou tak krásné mozaiky, jako nám ukázal pan Hanuš. I my, Češi sice chodíme s očima přibitýma k zemi, ale důvodem jsou spíš "vizitky" našich psích miláčků. Místy se chodníky podobají spíš překážkové dráze, než místu k procházce. Ani náš uspěchaný způsob života nám nedovolí se moc kolem sebe rozhlížet, natož koukat nad hlavu.
A je to chyba, protože je leccos zajímavého k vidění.
Čas od času riskuji a chodím "s nosem nahoru". To znamená, že zírám kolem sebe. (Jednou jsem udělala takový pokus. Zastavila jsem se a začala zírat
nahoru na naprosto nezajímavý dům. Za chvíli tam stálo asi pět lidí a nenápadně pokukovalo, co že to tam vlastně vidím :-).)
A máme se čím chlubit. Praha má památky snad na všechny známé architektonické slohy. (Jestli pak víte, že v Praze máme i pravý dřevěný a vyřezávaný byzantský kostelík?)
A nejen Praha. V každém koutě naší země se najde leccos, co jinde nemají. Například takový zámek Hluboká, nebo hrad Rabí. To jsou stavby, které člověka nadchnou, ať chce, nebo nechce. Já osobně mám ale nejraději hrdou krásu gotických staveb, ale i vznešené a monumentální barokní stavby stojí za pohled. Každý sloh má něco do sebe, každý má svůj půvab. Některé skvosty naší architektury jsou i zařazeny mezi významné stavby UNESCO.
Ale nechci tady mluvit o architektuře, na to jsou jiné rubriky, chci mluvit o zdobení domů. Skoro každý secesní dům je jedinečný svými ozdobami. A nejen secesní, ale ty jsou přece jen nejčastější a nejzdobnější. Většina domů má hlavně figurální motivy - hlavy, nebo celé lidské postavy. A nebo ozdobné girlandy. Ale jsou i takové, které jsou
zdobené květinovými motivy, nebo motivy zvířat.
A těch Vám chci několik ukázat. Posuďte sami. Nestojí to za to, aby člověk riskoval pohled nahoru, nebo se i zastavil?
Já myslím, že ano.
Člověka to někdy doslova pohladí po duši a nutí k obdivu nad dovedností našich lidí.
Ivana Jirková
|
|
