| |
RYBY
Vánoční kapr
Krátce po revoluci jsme bydleli několik let v Bavorsku a na českou hranici jsme to měli necelou hodinu jízdy. Jezdili jsme tam téměř každý víkend, často s našimi přáteli, kterým jsme ukazovali krásy země české a všem se tam moc líbilo.
Když jsme nebyli přes vánoční svátky v Praze, vozila jsem si do Německa alespoň českého kapra. Toho jsme plánovali i na vánoce, kdy k nám přiletěl jeden americký kamarád. Těšil se na slíbené české vánoce se smaženým kaprem, kterého až dosud nikdy nejedl.
Dva dny před Štědrým dnem jsme tedy jeli nejprve do Prachatic, projít se tamní krásnou, zasněženou krajinou. Druhý den jsme se ještě chtěli zastavit v Českém Krumlově a cestou někde koupit kapra.
Jenže jsme nákup nechali příliš na poslední chvíli, protože všude už stály jen prázdné kádě. Začínalo to vypadat, že kapr prostě nebude, když při příjezdu do Českého Krumlova jsem na parkovišti zahlédla nápis na prodej kaprů. Jak se ukázalo, kapři byli dovežení přímo z jihočeského rybníka a prodávali se pouze zaměstnancům nějakého podniku. Na ceduli bylo napsáno, že všichni kapři mají přes 4 kila.
Zaměstnanci za ně dávali poukázky a pak už jen něco málo dopláceli za to, co bylo nad ta čtyři kila. Udělala jsem na pana prodavače "smutné oči" a vylíčila mu situaci.
Protože už bylo po poledni a kaprů ještě dost, mohla jsem si také jednoho koupit, samozřejmě za plnou cenu (a něco navíc). Vylovil mi pěkně velký kus a mrskajícího kapra se mi chystal dát do tašky, asi abych ho dovezla co nejčerstvějšího...
Mně ale bylo kapra, lapajícího cestou po vzduchu líto a poprosila jsem, aby mi ho raději klepnul, což se stalo.
Nepřipadala mi to zase tak velká rána a ptala jsem se, zda to k usmrcení stačí.
Bylo mi řečeno "on vám cestou dojde". Tak jsem kapra dala do kufru auta a v pořádku jsme dojeli domů do Německa.
Sice už bylo hodně pozdě večer, přesto jsem se raději rozhodla kapra ještě vykuchat a oba mužské jsem nechala, ať se o sebe postarají sami. Vyndala jsem kapra z tašky a vložila do dřezu pod tekoucí vodu, abych ho opláchla.
Ryba už měla bílé oči, čemuž já normálně rozumím, že je mrtvá. Jenže tenhle kapr mi najednou v ruce "ožil" a pořádně s sebou mrsknul. Překvapením jsem uskočila a vyjekla tak hlasitě, že se muži přišli podívat, co se děje.
Rychle jsem vytáhla ze šuplete paličku a nabídla ji silnějším pažím. Protože se ale ani jeden z mužů nehrnul k tomu, aby se jí ujal, chudáka kapra jsem majzla sama, párkrát se ho zeptala, jestli už je opravdu mrtvý a pak ho ještě pro jistotu hned řízla za hlavou....
Když jsem ho otevřela, ukázalo se, že byl plný jiker (nebo mlíčí, já to moc nerozeznám), které ovšem nemám ráda. Rybí polévku nedělám a tak si na nich pochutnala pouze kočka.
Náš přítel mé počínání s velkým zájmem sledoval a komentoval (přiložené fotky nám později poslal), až jsem ho nakonec poslala pryč, abych se mohla na práci soustředit.
Vykuchanému kapru jsem odřízla hlavu i ocas a chystala se ho porcovat. Jak jsem tam tak stála s napřeženým nožem, to kapří torso se najednou prohnulo do oblouku a nadskočilo na prkýnku, jen to plesklo!
Můj následovný výkřik z kuchyně vyplašil kočku, která mi tam přihlížela a naopak znovu přivolal manžela, který si musel myslet, že jsem si snad uřízla prst. Moje předsevzetí dále kapra porcovat bylo velice zvykláno.
Nachala jsem ho ležet na prkýnku, odešla z kuchyně a šla si dát do obýváku becherovku na uklidnění nervů. Potom jsem se do kuchyně vrátila, co nejrychleji práci dokončila a naporcované kusy dala do druhého dne do lednice.
Později mi švagrová v Praze vyprávěla, že jí dokonce jednou nadskočily už obalené porce, připravené ke smažení.
Možná takhle kapr ožije lidem často, jako znak zdravé ryby se silným svalstvem. Pro mne to ale byl zcela nový zážitek, který mnou docela otřásl, třebaže jsem kapry
kuchala a porcovala již dostkrát. Asi jsem toho zabitého kapra měla před porcováním opravdu "nechat dojít" alespoň několik hodin v lednici.
Byl to můj poslední kapr, kterého jsem připravovala. Následující rok jsme se
stěhovali zpět do USA a zde se kapři koupit nedají, musím se spokojit s jinou rybou. Tenkrát si ale náš známý při štědrovečerní večeři na svém prvním smaženém kapru velmi pochutnal.
Když se po Novém roce vracel zpět do Ameriky, vezl si s sebou nejen vzpomínku na české vánoce, ale v kapse i několik sušených kapřích šupin pro štěstí a na památku.
Marie Crossette, USA
|
|
