Stále zde píšu převážně o naší Betynce, ale dnes dám k dobru jednu "pejsčí příhodu" vnučky Míši. Jak asi víte, naši mladí měli dva psy. Ten větší, to byl flanderský bovier neobvyklého zbarvení a vznešeného jména EMIR von GOJAN, kterému doma říkali Gero či důvěrně Gerouš. Ten se dožil vysokého psího věku, jehož neduhy na něj dolehly natolik, že nemohl ani pořádně vstát, klouby ho bolely, a tak už bohužel odešel do psího nebe. Pudlinka Jessica je ještě mládě a patří přímo Míše. Míša sice původně chtěla jiného pejska, ale naše Bety jí tak učarovala, že se nakonec rozhodla pro stejnou rasu.

Tajnou Míšinou touhou přesto vždy bylo, najít a zachránit zatoulaného pejska. Kdyby se nekrotila, snad by i "kradla" pejsky před samoobsluhou. (Mimochodem tohle není tak neobvyklý jev. Pracovníci útulků říkají, že nezanedbatelná část pejsků je u nich zbytečně, právě díky horlivosti nadšeného zachránce. Často takový dobrodinec přísahá, že pes byl uvázaný o samotě tři čtyři hodiny, aby se pak ukázalo, že jeho pán si odskočil stěží na pět minut.) Naštěstí ač nadšená, přeci jen je (a byla) Míša rozumná a k nepředloženostem se strhnout nedala. Je tomu už ale delší dobu, kdy se přeci jen dočkala.

I vzali telefon a zavolali veterináři. Ten ovšem sám mnoho dělat nemohl, ale dal jim telefon do trojského útulku. I zavolali tam, vylíčili situaci a ptali se, zda by mohli štěně druhý den do útulku odvést. "A nechcete si ho nechat?" zněla první odpověď, ale když se v Troji dozvěděli, že volající mají už dva psy, uznali, že by třetí pes mohl být už trochu přes moc. Domluvili se tedy na druhý den, ale pro jistotu si páni útulníci poznamenali telefon a to bylo moc dobře.