PET PET - zvířátka a domácí mazlíčci
Pro domácí mazlíčky a všechna jiná zvířátka (kromě koček) jsou zde PET, které byly věnovány Ferdově kočce Dumce k jejím prvním narozeninám. Měl by tímto být vytvořen prostor i ostatním zvířátkům. Vychází vždy, když je o čem psát :-), především pokud někdo ze čtenářů něco zajímavého napíše do redakce PET nebo Ferdovi
V Dumce si dnes přečtete:  Antistresová krabice (Veronika Gybasová)
 
22.4. PSI
Ferdův první vandr (George Švehla)
17.4. PSI
Z.K. (Pavel Doktor)
Letošní archiv PET,
archiv 1999, 2000, 2001 a 2002

PSI
Ferdův první vandr

Protože našemu štěnisku Ferdovi je už pět měsíců, tak jsem se rozhodl, že je načase aby vyjel na svůj první vandr. Ne, nevytáhl jsem ho na pěší túru zdejším bušem na několik dnů, to ho čeká později, ale jeli jsme jen maličkým přibližovadlem do kopců na západ za Blue Mountains. Tato kopcovitá krajina je součástí velkého předělového pohoří, (Great Dividing Range) co se táhne podél východního australského pobřeží od jihu k severu skoro 3000 km.

Mimo buše se tam vyskytují pěkné pastvinářské farmy plné ještě pěknějšího dobytku a rozsáhlé borové lesy, které tu Australany naučili pěstovat čeští lesníci. Na Tasmánii už před poslední válkou K. Weber a v oblastech kde jsme se toulali s Ferdou v padesátých letech J. Nováček.
Vyrazili jsme za krásného jasného počasí v neděli odpoledne, kdy se většina lidí valí zpět do Sydney. Přejeli jsme Blue Mountains a zase se vyšplhali do kopců kolem 1200 metrů vysokých. To jsme už v borových lesích (snad lépe piniových, protože zdejší odrůda je pinia radiata se třemi jehličkami ve svazečku oproti správné české, co má ve svazečku bodlinky dvě) a mezi rozlehlými pastvinami. Asi 160 km od domova, což je na zdejší poměry jako za rohem. Utábořili jsme se nedaleko lesní cesty na kraji vzrostlého borového lesa.
Z prvního vandru (14 kB)
Přes cestu byl zase divoký buš, kolem v trávě rostli ryzci praví a vzduch voněl pryskyřicí. Jen trochu jsme se prošli po nejbližším okolí a pak byl čas jít spát, protože se setmělo. Černý samet jižní oblohy byl ozdoben souhvězdími o kterých jsme si doma u táboráků jen zpívali. Zářily jako hrst rozhozených diamantů a jeden měl dojem, že stačí vztáhnout ruku a té krásy se dotknout. Ferďas čmuchal po okolí, kde bylo tolik neznámých a atraktivních pachů, že jsem na něj musel občas písknout, aby se někde v té tmě nezapomenul.
Mohl jsem však být bez obav.
Jen jsem zalezl do stanu, tak tam byl a uvelebil se na můj spacák než by řekl švec. Při světle lucerničky na svíčky jsem Ferdovi objasnil, že ve spacáku spím já a on že může zůstat ve stanu, avšak lehnout si může jen na moji bundu. Dělal dojem, že tomu rozumí a uvelebil se, zatím co já jsem si ještě četl. Prudce se ochladilo, jednak že bylo jasno a pak jsme byli 1200 metrů vysoko. Proto jsem se zavrtal do spacáku a spokojeně usnul. Ne na dlouho. Ferďas tuto změnu teplot jaxi nedobře snášel, byla mu zima a cpal se ke mě do spacáku. Tak jsem ho oblékl do té mojí bundy, co je z termálního, velice hřejivého materiálu, jen mu hlava čouhala a pak vypadal spokojeně. Čumák však vrazil ke mě do spacáku. Buď aby nemusel nasávat ledový vzduch a nebo aby vychutnával "vůně" pánova těla.
Tak takhle to vypadalo počasí (8 kB)
Jak bylo dál dost dobře nevím, protože jsem usnul a spal asi dost tvrdě. Kolem třetí hodiny ráno mě vzbudilo to, že jsem se ve spacáku nemoh jaxi pohnout. Zjistil jsem, že Ferďas jako Jezinka - bezinka pomalu ale jistě se nasoukal do spacáku. Otvorem u mé hlavy zalezl hlavou napřed a já měl u nosu jeho ocas. Kde měl on jeho čumák raději nepovím, protože nechci u čtenářů vzbuzovat neřestné myšlenky :-).
U spacáku jsem hned rozepjal zip a Ferdu vysypal do mrazivé noci. Ještě jsem ho i sebe vyved ven ze stanu, to pro jistotu aby mě tam neudělal v té zimě loužičku a mě se také ulevilo. Pak zpět spát až do rána, tentokrát bez Ferdovy návštěvy ve spacáku. Ráno bylo mrazivé a tak jsme se vydali na obchůzku okolí na zahřátí. Na nedalekých pastvinách bučely nádherné, vypasené krávy na maso. Vypadaly jako buvoli svojí mohutností a dlouhou srstí. Ferda je šel váhavě očmuchat, ještě tak velkýho "psa" v životě nevyděl a tak si musel s kravičkami a telisky ujasnit vztahy.
Seznámení dopadlo ke vzájemné spokojenosti a Ferda přišel na to, že to asi nejsou psi. Jaxi jinak voněly a jejich štěkot byl také podivný.
Přes den jsme se toulali po borových lesích plných hub, převážně červených muchomůrek a ryzců pravých. Ferďas pobíhal a nasával nové pachy a všeobecně se bavil. Také pár klokanů, králíků a zajíce jsme potkali. Ferda se projevil jako poslušný pes a i když honba za těmito zvířaty ho velice lákala, tak stačilo písknout a nebo zavolat a na slovo se vrátil. Však za to byl náležitě pochválen. Tak jsme procourali po okolí 2 dny, já kolem třiceti kilometrů a Ferda nejméně třikrát tolik.
Ferda na vandru (11 kB)
Stačil se ještě seznámit s ovečkami a jejich zajímavě vonícím kožichem a jeho největším zážitkem bylo setkání s koni. Ti se pásli volně a tak jak Ferda tak i tito převelicí "psi" se k sobě přibližovali velice obezřetně. Obě strany projevily o sebe nebývalý zájem, a tak po ujasnění vzájemných vztahů a Ferdově zjištění že nejde o psy, si začali spolu hrát. Ferďas koně očichával, pobíhal jim mezi nohama a koníci po něm šmátrali nozdrami a při tom tančili kol dokola. Pěkně jim to šlo dohromady.
V úterý později odpoledne jsme už byli zpět z denního výšlapu, Ferda si hrál se šiškama, okusoval červenou muchomůrku u stanu a já si ve stanu ležmo četl. Kolem páté jsem si chtěl jít udělat něco k snědku, ale jen jsem na to pomyslel, tak zahřmělo a Ferda se na ten nebývalej "bordel" rozštěkal. Pak hřmělo dál za doprovodu blesků a Ferdova štěkotu. Když jsem zjistil, že celá severozápadní obloha je barvy olověné, ba až do černa, tak mě rychle přešla chuť na jídlo. Během deseti minut jsem měl celý camp zlikvidovaný a všecko v autě. Ryzce jsem už sbíral za prvních velikých kapek deště a prudkém chladném větru.
Před tímto se nám podařilo utéct (10 kB)
Pak jsme VELICE rychle ujížděli, protože kdyby trochu víc napršelo, tak s naším minipřibližovadlem bychom z toho místa nevyjeli a zůstali v některém z četných bahnitých autolapů. Důmyslného to zařízení zdejší přírody na lapání automobilů. Takový autolap když automobil pohltí, tak ho už málokdy ze svých spárů pustí. Však jich tu máme hned několik druhů. Vodní, bahnitý, písčitý a divte se, středoevropané, také sněhový.
Tak se nám podařilo před bouřkovou frontou ujíždět celé dvě a půl hodiny než jsme se octli doma, kde za 15 minut po přistání začalo lejt jako by stavidla otevřel. Tma se neustálým blýskáním proměnila v den a pro hřmění nebylo slyšet vlastního slova. Vandr se nám sice o jednu noc a půl dne zkrátil, ale dojeli jsme bez úhony a od té doby cachtalo zbytek týdne až do Velikonoc.

George Švehla 30/3/2002          

Daruji štěně
Hodnému zájemci darují krásné štěňátko křížence Husky - černé s bílými znaky, holčička, po mámě. Píši do PET, protože vím, že tuto rubriku čtou pouze milovníci zvířat a jen takovému chci naši Berušku dát. Zájemci, pište prosím na adresu PET. Eva

 

 
    Jste     čtenář(ka) PET od spuštění počítadla dne 9.5.2000.
Počet přístupů na stránku zjišťuje WEBovský počítadlo
  Zvířátka a domácí mazlíčci Odkazy na PET a Dumku pro jiné WWW stránky Kočky a koťata