Někdy si myslívám, že Betynka už zažila všechno. Pravda je, že rytmus jejího (a našeho) života má své ustálené obrysy a je stále obtížnější nacházet historky, které tu ještě nebyly a o které se s vámi mohu podělit. Samozřejmě každý den, ač téměř stejný, je v něčem jiný a nám přináší stále nová potěšení (a někdy i starosti). Drobné obměny ovšem potěší nás, ale nejsou možná dostatečně zajímavé pro nezaujatého čtenáře. Doufám ale, že vás alespoň trochu zaujme dnešní vyprávění a dvou ne zcela obvyklých setkáních.

Než začnu vyprávět o tom prvním, musím předeslat, že Betynka má nový obojek. Ten starý odešel do krabice, v níž máme takových věcí více, no a ten nový je pěkný, barevný, se dvěma očky - jedno na upevnění vodítka a to druhé, na to jsme jí pověsili její známku.

Upřesním: zkusili jsme jí na něj pověsit známku, jenže tu se ukázala skrytá konstrukční vada. Tohle očko bylo k obojku připojeno tak, že obojek stahovalo. kdybychom na něj připnuli vodítko, Betynka by se poněkud škrtila. No dobrá, na vodítko je tedy druhé očko, jenže ten konstrukčně vadný kroužek povoloval i pod váhou Betynčiny známky. Samozřejmě ne natolik, aby obojek Betynku škrtil, a kdyby šlo o samotnou známku, možná by ji i unesl. Kromě známky ale Betynka nosila na obojku ještě jmenovku s telefonem na páníčky a plíšek o tom, že je očkovaná proti vzteklině. Soustředěná váha celého toho železářství samozřejmě stále Betynce nevadila, ale přece prověsila obojek natolik, že se soubor známek až dotýkal země. I sundali jsme známku i očkovací průkaz a ponechali jí pouze vizitku pro případ ztráty (Betynky, ne vizitky).