PSI
Věřící psi
Ne, neočekávějte žádné teologické pojednání, jakkoliv by jistě bylo zajímavé sledovat, jak se názor církví v průběhu let měnil, od pohanských či starožidovských obětních zvířat, přes klasický pohled na ně jako na užitkovou věc, přes svatého Františka z Assisi, který je považoval za své bratry až po ekologické přihlášení se moderního křesťanství k ochraně všeho tvorstva. Ne, nic takového nemíním.
To, co zde chci vyprávět, se událo již před řadou let. Naše dcery odrostly natolik, že už prázdniny trávily bez nás a tak jsme místo stanových táborů začali oběvovat různá města, srovnávali jejich charakter, okukovali pamětihodnosti a divili se neznámému.
Naši psi byli vždy při tom. Vyrostla jsem s maltezáčky, nevíte-li, kteří to jsou, tak tady taková bílá klubíčka hedvábných dlouhých chlupů, ze kterých na vás hledí tři černé puntíky (ten třetí je nos). Tehdy jsme měli dva do páru, Idu a Džiliho, když jsme dorazili do Budapešti.
Jistě, mnohý z vás zná onu maďarskou metropoli lépe, než jsme ji stačili prohlédnout za těch pár dní, takže nosím dřevo do lesa poznámkou, že nás tam dech odešlé habsburské epochy stále ještě na každém kroku doprovázel. Až na, ovšem, "moderním" Népszabat stadionu, kde se konala mezinárodní výstava psů - jen tak bez důvodu bychom tolik kilometrů nejeli.
Poslední odpoledne jsme byli na hradě a stáli, oba psíky na vodítku, před katedrálou. V takových situacích jsme se vždy střídali, jeden šel dovnitř si vše prohlédnout a druhý hlídal chlupáče a pak jsme se vystřídali. Tentokrát však jsme byli dost pozdě a jen tak dovnitř strčit nos a v polovině odejít, to jsem nechtěla. "Běž ty", řekla jsem svému muži, "mě stačí, když mi vše doma popíšeš, hlavně ať vše vidíš."
Ne, rozhodl manžel, my to uvidíme spolu. Máme přece pro ty naše štěkáče specielní tašku, když přes ní hodím svůj utíkáček, nikdo si jich v ní nevšimne, však oni budou hodní.
Řečeno a uděláno. Vše jsme viděli, výklad kustodky sledovali, skvosty obdivovali. Byl to nezapomenutelný zážitek, my s památky na minulé krále v horním patře a pod námi, dole v hlavní lodi chrámu, se právě konala slavná cikánská svatba.
Každá pohádka má svůj konec. Ve dveřích, jak je všude zvykem, se paní průvodkyně s naší skupinou s nenápadně nataženou rukou loučila. Nedrali jsme se a tak jsme odcházeli poslední. Když jsme však přišli na řadu, ukázala ona dáma na tašku v ruce mého muže: "Co mají psi co dělat v kostele?", pravila s rozhořčením v hlase.
"Naši psi jsou věřící", odpověděl manžel rychle a honem jí strčil větší zpropitné.
Zdeňka Vaňková, Švýcarsko
