V článku Proč psi vlastně koušou a napadají člověka? se pan Hanus okrajově zmínil o lidech, kteří se psů bojí a nevědí jak se psem navázat kontakt.

Měla jsem obdobný problém, který jsem svérázně, sice po dlouhé době, ale vyřešila. Jako malou holčičku mne chytil za nárt psík, když jsem jen okolo něj procházela, nedráždila jsem ho, vůbec jsem si ho nevšímala. Potíž byla, že právě baštil co mu naložila pánička do misky a on se mylně domníval, že ho o tu dobrotu chci obrat. Nic se vlastně nestalo, stisk zubů nepronikl mými teniskami. Ale na strach ze psů bylo úspěšně zaděláno.

Ve svých devětatřiceti letech jsem si řekla dost, nezbavím se obav, které už hraničily s hysterií, jinak, než že si psa pořídím. Známý mi sehnal osmiměsíčního drsnosrstého jezevčíka Bena, s kterým jsem se od první minuty spřátelila (co se taky už dalo dělat, že?!). Byla to ta nejlepší a nejpříjemnější terapie, kterou jsem mohla objevit. Díky tomu malému, vděčnému, věrnému kamarádovi jsem začala objevovat jiné psy. Pochopila jsem, že všichni mají úplně jiné zábavy než pochutnat si na ženě středního věku a byla jsem schopna na potkání každému strkat ruce do tlamy.