Nalezené pejsky Ali, Ambra, Cedrik do dobrých rukou - čtěte tento příspěvek do rubriky PET.

O blbosti psí
To jsem takhle před pár dny zašel se svým pejskem, anglickým špringršpanělem Garpem, v Bráníku k Vltavě, abych mu poskytl jeho druhý největší potěšení (hádejte, jaký je jeho první), tj. naházel mu do vody dostatečné množství klacků. To je tak, že Garp každý hozený klacek vyloví, ale z ruky, pardon, z huby už ho nedá, dokuď mu nehodím další. No, takže sem mu hodil do vody další klacek, Garp k němu doplaval, ale co to? Ani si ho nevšiml, jelikož těsně vedle klacku plavala láhev od Dobré vody. Ta se Garpovi líbila podstatně víc, takže s PET lahví v mordě zamířil ke břehu. Až potud všecko klapalo jako po drátku. Najednou jsem si však všiml, že Garp plave ostošest - a stojí na místě! Očividně se flašce v Garpově mordě nelíbilo. Jsa bývalý rybář, poměrně rychle jsem odhadl, že ta flaška není obyčejná flaška, ale bójka, kterou si tam zřejmě zatížil kamenem nějaký rybář, aby věděl, kde má stát příště s pramicí či kde to má prokrmený. V následující zhruba čtvrthodině se dělo zhruba toto: Prvních 5 minut: Já se vysmívám Garpovi, jak je blbej, že zápasí s větrnými mlýny. Garp neustává v zápasu. Lidí na břehu přibývá, je to tady pěkná bžunda. Druhých 5 minut: Já poněkud ztrácím jistotu, že je pes schopen někdy vzdát předem prohraný zápas se smradlavou flaškou od Dobrý vody. Začínám uvažovat, jak rychle ze sebe shodím ty svý hadry a doplavu ke Garpovi, až to bude fakt kritický. Garp neustává v zápasu. Lidi na břehu se přestávají chechtat. Třetích pět minut: Ve mě se probouzí Neronovská úchylka a v podstatě se zaujetím sportovního fanouška sleduju, jestli se ten blbej pes opravdu utopí nebo neutopí. Garp, zdá se, umdlévá. Lidi na břehu, kteří mají malé děti, spěšně odcházejí - až do smutného konce to ta jejich drobotina vidět nemusí.

O blbosti lidské
Nyní je potřeba podotknout, že ač to zdál být zpočátku předem prohraný zápas, Garpovi se podařilo neuvěřitelné - šíleně pomalu, ale přesto celkem jistě se blížil s láhví v mordě ke břehu. Stalo se však cosi podivného: najednou se mi zazdálo, jakoby ne Garp tahal láhev, ale láhev tahala Garpa! Garp v těchto okamžicích neplaval jenom ke břehu, ale i směrem dál do řeky, proti proudu, po proudu, a vždycky, když s láhví kousek uplaval, bylo vidět, jak ho láhev stahuje pod hladinu. No prostě něco se děje, usoudil jsem. Co se děje, v jediném zářném okamžiku odhalila moje geniální úvaha: Jsa bývalý rybář, vytanulo mi na mysli, že čas od času rybáři, když už nezvládají boj na udici s velkou rybou, připevní na imitaci bójku (láhev či něco jiného). Ta pak s rybou zápasí sama, protože ryba s bójkou sice může kus uplavat a na chvilku se potopit, ale postupně se vysílí tak, že ji pak stačí jenom bezvládnou vytáhnout do lodi. Tak takováhle je to bójka! Podle výdrže o nic menšího než šedesátikilového sumce jít nemohlo. Když mi tohle všecko došlo, mé reakce byly náhle bleskové: Během několika vteřin jsem byl svlečený do slipů a vrhl se do vody za Garpem a za flaškou. Vzrušenej sem byl v tu chvíli asi víc než Garp při svém prvním největším potěšení.