| |
PSI
Sběratelství a labrador Aran
|
Prosba o pomoc
Vlčák Lump má po operaci velké problémy s nadváhou. Dovedl by někdo ze čtenářů poradit redukční dietu, aby shodil asi deset kilo? S takovým závažím navíc se těžko postaví na vlastní nohy...
|
Náš panelákový labrador Aran je na procházce vždy zmítán dvěma zcela protichůdnými silami. Zvědavost ho táhne do světa, strach o pelíšek k venčícímu členovi rodiny. Kompromisem je volné pobíhání Arana a poslušný návrat na zavolání.
Jednou takhle na dobré slovo pobíhal opodál po trávníku a řešil své psí potřeby, když - kde se vzal tu se vzal - přiběhl mi k noze cizí hladkosrstý jezevčík, jehož panička se hned nato objevila zpoza kře. Tvářil se přítulně, dala jsem mu očichat ruku a pak se i nechal pohladit po plyši. V tom zmerčil Aran konkurenci a přes trávník se hnal ke mně, aby zaujal své patřičné místo na výsluní lásky. Ale ouha, to se jezevčíkovi velmi nelíbilo, začal žárlit, a na Arana se zle obořil a bránil svou pozici pozornosti, vyskakoval a rozčiloval se všemi jemu dostupnými prostředky. Nakonec ho Aran z pozice síly zahnal a do konce procházky bedlivě střežil všechny potenciální narušitele své pozice miláčka.
Když byl můj syn malý kluk, pamatuji si velmi dobře, že z každé vycházky, kde se jen trochu vyskytoval nějaký klacek, jsme ten nejlepší z potkaných klacků vždycky donesli domů. Každý právě nově nalezený klacek byl okamžitě posuzován z hlediska, zde je lepší (obvykle větší až do velikosti maximálně unesitelného) než již nesený, a pak buď došlo k záměně nebo ne. Doma klacek samozřejmě putoval do komory a pak tajně do popelnice, s tím, že jsme to považovali za přirozenou vlastnost kluků mající něco společného s dávnou historií vývoje člověka v době neandrtálské, kdy bylo nutno nalézati zbraně z přírodních zdrojů. Někdy jsme měli v komoře docela pěknou sbírku kyjů. Jak čas plynul, klacky se zvětšovaly, až pak konečně nastala doba, kdy přestaly být považovány za zbraň dostatečnou a donášení klacků domů vymizelo.
Jenže pak jsme si pořídili psa. Dost velkého na to, aby unesl docela solidní klacek. K našemu překvapení dělá přesně to, co jsme kdysi považovali za vlastnost člověka, byť neandrtálského, totiž že z každé vycházky, kde se jen trochu vyskytuje nějaký klacek, ten nejlepší z potkaných klacků vždycky donese domů. Postupuje při tom naprosto stejně jako náš syn - každý právě nově nalezený klacek je okamžitě posuzován z hlediska, zda je lepší (obvykle větší až do velikosti maximálně unesitelného) než již nesený, a pak buď dojde k záměně nebo ne. Rovněž my postupujeme stejně - ukládáme klacky do komory a tajně je vyhazujeme. Někdy máme v komoře docela pěknou sbírku kyjů. Kdykoliv se náš pes k některému klacku z komory dostane, okamžitě jej unese a podrobí je svému neutuchajícímu zájmu. Jediný rozdíl (někdy) mezi psem a naším synem je to, že pes nemůže nést klacek v tlamě svisle, ale jen vodorovně, a pak takhle běhá po úzkých lesních cestičkách, kde chodí lidi. Stromům se naučil vyhýbat, praštit se klackem v tlamě o strom bolí . . . ale lidi jsou měkcí.
Tak nevím, je to sběratelství klacků vlastnost lidská nebo psí?
Dana
| |
