Štěňátka se nám rozešla, ale to už víte. První tři tvorečkové odešli v krátkém sledu. Aranka odešla ve čtvrtek 17.5., hned v pátek odjela Peggy-Lucinka a když nás v sobotu opustil Kubíček, zbyli Betynce dva synové.

V té době už to ovšem byli doopravdy psi. V kotci už nevydrželi ani v noci, chodili už také vítat a přes den byl celý byt jejich. Hodně si hráli s maminkou, která je pilně vychovávala a naučila je přetahování o ponožku (tedy moc jim to vysvětlovat nemusela). Štěňata hra s mámou těšila, ale převážnou část dne běhala spolu, hrála si ve dvou a ve vzájemném objetí i spala. Když se někde objevilo jedno, vzápětí tam bylo i druhé. Pravda, někdy, vlastně dost i spala, ale když se do toho dala, řádila tak, že jsme na sebe museli s Blankou křičet.

Vyprávěl jsem kdysi, že Betynka jako štěně moc štěkat neuměla. Nuže, o jejích synech to neplatí; jejich rejstřík zahrnoval vrčení i štěkání a stále se rozšiřoval. Jejich oblíbenou zábavou bylo, že jeden zalezl pod křeslo a odtamtud vrčel a štěkal na bráchu. Rovněž s jídlem (tedy žrádlem) neměli pejsci žádné problémy. Pravda, holčičky byly trochu pomalejěí, ale klukům jsme dvakrát říkat nemuseli. Jakmile v kuchyni zacinkaly jejich misky, všeho nechali a už čekali ve frontě. (To platí pro všechna štěňata, včetně holčiček.) No a pak své misky bleskově vymetli a žravější Filip stačil ještě strkat hlavu Pištovi/Mikimu do jeho misky.