PSI
Indy a strašidlo
Musím na úvod říct, že je jen velmi málo věcí, z kterých má Indy respekt. On je to takový malý Nebojsa. Hrne se bez rozpaků i k velkým psům, a pokud se mu nelíbí, klidně na ně zkouší pouštět hrůzu. Jednou možná dostane od nějakého velkého hafana pořádnou nakládačku.
Nedávno potkal Indy v parku volně loženého vlčáka Rexe. Zahlédl jsem ho sice o malou chviličku dřív než Indy, ale nebylo mi to už nic platné. Indy se k němu rozběhl a zavrčel. Rex si to samozřejmě nenechal líbit a zavrčel taky. Indy mu to ještě jednou oplatil a Rex po něm vyjel...
Už to vypadalo na rvačku, ale Indy přece jen naštěstí rychle pochopil, že tak velkého psa nezastraší a určitě ani nepřepere. Dal se na útěk, vlčák vyrazil za ním. Chvilku lítali po parku, než se objevil Rexův páníček a psa si zavolal. Indy se pak také vrátil k nám. Ale stejně si nejsem jistý, jestli si Indy uvědomil, co by asi následovalo, kdyby ho Rex dohonil :-/.
Nedávno jsem však zjistil, že přece jen existují věci, kterých se Indy bojí. A dokonce nejen on.
Šli jsme malešickým sídlištěm kolem školy, kde stojí socha. Je to z kamene vytesaná sedící postava dívky s knihou v mírně nadživotní velikosti. Nějaký debil ji před časem nastříkal načerno a jiný (nebo snad ten samý) debil později přestříkal částečně na zeleno a růžovo. Indymu se nelíbila a tak na ni vrčel.
Asi po týdnu jsme šli znovu okolo, ale po druhé straně ulice. U sochy stála paní se štěkajícím jezevčíkem a marně se ho snažila uklidnit. Po chodníku před nimi šel pán, kroutil hlavou a nahlas láteřil: "Proč zrovna já musím mít tak blbýho psa? Kdo to kdy viděl, aby pes štěkal na sochu? Ježíšmarjá, to je ale vůl, to jsem ještě neviděl!"
Šel jsem s Indym dál, ale říkal jsem si, že na zpáteční cestě tomu zkusím přijít na kloub. Když jsme se asi za hodinu vraceli, vedl jsem Indyho kolem sochy. Indymu se to zjevně nelíbilo a když jsme se přiblížili tak na dva metry, zastavil se a začal vrčet. Pobízel jsem ho, aby šel blíž, aby si k soše čuchnul a poznal, že mu žádné nebezpečí nehrozí.
Ale Indy se přesvědčit nedal.
Nechtěl jsem ho k ničemu nutit a tak jsme pomalu odcházeli k domovu. Indy se ještě jednou ohlédl a zavrčel. Netuším, co oba psy přimělo k takovému chování, ale nevěřím, že by to byl jen ten odpudivý vzhled sochy.
O dva týdny později jsme šli s Indym opět procházkou kolem sochy. Zkusil jsem proto ještě jednou, jak bude pes reagovat. Tentokrát projevil Indy víc odvahy a došel si až k soše čuchnout. Pak se podíval nahoru kamenné dívce do tváře a zavrčel. Nelíbila se mu a tak se na odchodu ještě ohlédl a pro jistotu párkrát zaštěkal.
Kdybych mu tak dokázal porozumět a uhodnout, co si myslí.
Jedno je jisté. Barevné provedení sochy se zkrátka nelíbí ani lidem, ani pejskům. Ale z psího pohledu tady musí být ještě nějaký jiný důvod, něco, o čem my páníčkové nemáme ani tušení.
Pavel Steiner
Další povídání o Matějovi, Pifovi, Indim a kočce Sally najdete na stránkách Pavla Steinera.
