Ta zima tehdy byla opravdu krutá a mrazy vydržely až do března. Jídlo, které jsme dávali kočkám ven, bylo do hodiny zmrzlé na kost. Chodili jsme jim ho každé dvě hodiny měnit za teplé, a protože nejvíc koček přicházelo až pozdě v noci, naposled tam manžel nesl jídlo ještě o půlnoci. Chodilo k nám tehdy jíst asi 6-7 koček a s nimi ještě Mourinčino maličké kotě.

Od té doby, co jsem Mourince sebrala Janinku, začala svá koťata vychovávat daleko přísněji. Její jarní dvě koťata jsme vždycky viděli jen z dálky, ani najíst se nikdy nepřišla, dokud jsme byli nadohled. Jedno z nich se brzy ztratilo a s mámou zůstal jen černobílý kocourek, kterému jsme říkali Nosík kvůli černému fleku na bílém nosíku. Když pak v zimě přivedla malé mourovaté koťátko, chodili i s Nosíkem vždycky ve třech. Všichni tři bydleli v motoru zaparkovaného trabanta na parkovišti. Koťátko jsem se několikrát snažila odchytit, protože jsem se bála, že nepřežije zimu, ale nepovedlo se mi to. Ani jsem nevěděla, jestli je to kočička nebo kocourek.

Každý den jsem volala paní Soběslavské, ale když mi i po týdnu řekla, že se nezklidnila, a že si těžko někdo takové divoké kotě vezme, jeli jsme pro ni. Po cestě domů dostala jméno Dorotka. Bylo to nádherné kotě. Měla huňatý kožíšek, krásnou kulatou hlavičku a velká ustrašená očka. Doma jsme ji opět dali do klece, aby se s ní seznámily ostatní kočky. Nejvíc na ni byli zvědaví Jonášek a Johanka. Hráli si s ní přes mříže klece a lezli za ní dovnitř, kdykoli jsem ji šla krmit nebo čistit misku s kočkolitem. Kočička byla slaďounká, ale k nám naprosto nepřístupná. Když jsem ji chtěla pohladit, hned sklopila uši a vrčela a syčela. Po pár dnech jsme ji vypustili z klece a doufali jsem, že se vylepší, když bude vidět, že ostatní kočky se nás nebojí.