Těm dříve narozeným netřeba představovat. Těm vylíhnutým trochu později - byl to charakter z kreslených grotesek na sklonku války a po válce. Tropil lotroviny po většině Němcům a z prekérních situací unikal megaskoky, které mu umožňovaly vinuté pružiny z gauče připevněné na nohy. Právě tohoto filutu mě jednou připomněla naše kočka Zrzka. Z miloučkého a neodolatelného koťátka dorostla obludných rozměrů. Není však „fat cat“ čili vyžraná kočka, ale velmi obratná a svižná micka. Protože je co je, tak si myslí, že jí tady fšecko patří.

Jednoho dne jsem dělal cosi na tom balkóně a Zrzinka se rozhodla dělat mě společnost. To dělává ráda a často. Hlavně mojí ženě Míle když sedí a píše u kompjůtru. Já jsem zanedlouho sešel dolů do zahrady, a něco jsem dělal hned vedle toho auta. Zrzka se cítila na tom balkóně opuštěná a vykukovala přes okraj, kdy se už vrátím. Já se však k tomu, podle jejího mínění, neměl a tak milá Zrzinka měřila výšku a vzdálenost z balkónu na trávník. Je to bratru 3 metry. To se jí zdálo jaxi moc a tak se nakonec rozhodla pro střechu zaparkovaného přibližovadla. Já jen zahlédl koutkem oka pohyb a než jsem se pořádně podíval a zaostřil svoje geriatrické poloslepé oči, tak už srdceryvně řvoucí Zrzinka letěla velkým obloukem se střechy automobilu.