| |
11.5.
Jak si vychovat padoucha I. (Martina H.)
10.5.
Močové kamínky (Irena Šulcová) / Koupání kočky (Milan) / O svobodě (Alena Kuklová)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Jak si vychovat padoucha I.
idylický příběh s nepříliš optimistickým koncem
aneb perská kočka a první majitel čehokoliv opravdu živého (nepočítaje vodní
želvičku)
Už přes dva měsíce čtu Vaši Kočičí rubriku a musím říct, že lituju, že neexistovala už v době, kdy jsem dostala svého Cirruse Moguaye, čistokrevného perského vládce všeho, kam kočičí oko dohlédne.
Když si totiž vzpomenu na naše společné začátky a konce, uvědomuju si, kolik telefonátů na všechny strany a kolik nervů bych si bývala ušetřila. Mnoho věcí totiž v žádné knížce nepíšou a veterinář Vám je taky vždycky neřekne.
Kocouráka jsem dostala pod stromeček jako šestitýdenní kotě, ráno na Štědrý
den mi ho v chovné stanici prostě dali do dlaní a starej se, majitelko. (na
ty dobré lidi ani na exmanžela, který to způsobil, se nezlobím, naopak, i
díky nim se mi otevřela úplně nová dimenze pohledu na svět).
Připadala jsem si jako novopečená matka. A netušila jsem, jak moc se tím můj
život změní a že už ho nebudu chtít vrátit do původní podoby ani náhodou.
Prvním naším společným zážitkem, který si jistě oba pamatujeme, byl souboj -
půl hodiny jsem se snažila udržet běsnící kouli pod bundou, aby neutekla do
auta a nedejbože neskočila manželovi pod brzdový pedál nebo tak něco.
Posléze jezdil Cirda autem rád, zásadně jako mezijezdec (mezi řidičem a
spolujezdcem byl asi patnácticentimetrový prostor, ve kterém se šlo omotat
kolem řadicí páky tak, že se kočičí packy dotýkaly nás obou a udržovaly nás
tak neustále pod kontrolou) nebo jako majitel zadního okénka.
Zažili jsme spolu spoustu úžasných věcí - každodenní vítací scény, kdy jsme
byli mňoukáním za dveřmi pokáráni, kde jsme se tak dlouho courali, a pak
jsem absolvovala pravidelný rituál vítání ("ducání" hlavou o hlavu na
kuchyňském stole, přenášení chlupů z ocasu na moje oblečení, povinné nošení
a houpání kočky v náručí za hlasitého kočičího předení a olizování a pak hru
na schovku jako závěr). Buzení kočičím závažím na peřině, nos na nose,
usínání se závažím na břiše za zvuku hlasitého spokojeného mručení. Hry "Na
kolik pokusů přese mne zakopne", "Najdi kočku", "Hele co jsem se zase
naučil" (Oblíbenou hrou bylo rozsvěcení v koupelně uprostřed noci a pak
tipování, kdo z nás dvou půjde zhasnout. Trvalo mi měsíc, než jsem zjistila,
kdo to doopravdy dělá).
Další vánoce - to už jsem byla zkušená kočičí máma - jsem dostala knížku
Terryho Pratcheta "Nefalšovaná kočka", která, ač velmi nevědecká, mi mnoho o
kočkách vyjasnila (resp. přijala jsem spoustu nevysvětlitelných akcí prostě
jako samozřejmost).
Přestali jsme jsme pátrat, kudy kotě zalezlo pod kuchyňskou linku, když
nikde není ani dvoucentimetrová škvíra, jaktože dokáže prospat celé
odpoledne mezi CDčky, aniž by jediné spadlo na zem a zároveň snadno
obejitelný květináč prostě neobejde a pokaždé shodí na zem (moje květináčová
trpělivost má trvání přesně tří rozbitých kusů), kudy se chodí zavřeným
oknem ven na parapet a jiné věci.
Knížku vřele doporučuji všem kočičím fandům, srdečně se pobavíte.
Jedním z mých největších objevů byl bezesporu fakt, jak neuvěřitelně jsou
kočky čistotné... zřejmě alespoň ty odmalička pečlivě vychované pro byt.
Když jsme asi půl hodiny po příjezdu domů nainstalovali toaletní misku s
granulemi a začali přemýšlet, jak kotěti zalezlému za skříní vysvětlit, k
jakému účelu bude sloužit, Cirrus vylezl ze svého úkrytu, došel k misce, ani
nehnul brvou a adoptoval ji jako svoji. Za celou dobu, kdy jsem ho měla doma
(2 roky), nikdy se ani nepokusil využít jako WC jiné místo. Naopak, mnohokrát
se příbuzní a známí smáli, když viděli našeho kocoura po hodinovém průzkumu
nějakého dvorku, zahrady či podobného prostoru mňoukat u auta, že máme
vyndat jeho toaletu, kterou jsme tam zapomněli. Několikrát se nerozpakoval
ji použít i za jízdy autem (opravdu nevím, kudy prolezl do kufru a ani po
tom nepátrám).
Martina H.
Dokončení příště
| |
