Už když jsme se rozhodovali pořídit si kočku, jsme si řekli, že budeme chtít raději kocoura. Prý jsou mnohem mazlivější než kočky (nedovedu si představit něco méně mazlivého než je Filip), a taky jsme nechtěli mít za dva roky doma několik tuctů koček. Museli jsme však počítat s tím, že se náš kocour, až dospěje, bude s oblibou věnovat populární činnosti - značkování. Byli jsme ale ze všech stran ujišťováni, že se jednoduchou operací (kastrací) tohoto problému zbavíme. Jako donedávna jediný zástupce mužského rodu v naši rodině jsem tomuto zákroku vehementně bránil (s nelíčenou hrůzou). Byl jsem však donucen kapitulovat poté, co mi manželka začala líčit odporné zážitky lidí, kteří byli označkováni svým kocourem na vlastním těle, popř. ve vlastním loži. Musel jsem také vyslechnout pohřebním hlasem čtené příběhy kocourů, kteří se v honbě za zachování kočičího rodu vrhali ze sedmého (ba i vyššího) patra. Definitivní rozhodnutí padlo poté, co nás navštívil jeden duchovní. Když se velebný pán pohodlně usadil v křesle, všimli jsme si, že Filipa velice zaujaly jeho ponožky. Zatímco my nahoře jsme se bavili rozhovorem, Filip se bavil intenzivním, dlouhodobým a nepřerušovaným nasáváním ponožkového odéru. Bylo na něm vidět, že je vzrušen na nejvyšší možnou míru. Vzrušeni jsme ovšem byli i my - Filip právě dozrával do období jakési kočičí puberty a nás obléval studený pot při představě, že svou první značku umístí právě na faráři. To byla věru situace hrozící exkomunikací. Naštěstí návštěva po půl hodině odešla (k Filipově nesmírné lítosti - celých třicet minut strávil fetováním) a my jsme ihned vytáčeli číslo zvěrolékaře. S výčitkami svědomí jsme Filipa zavezli k veterináři a se slzami v očích jsme se s ním po zákroku vrátili domů. Ležel nám v náručí jako bláto, a i když nás zvěrolékař ujistil, že ještě pár hodin bude spát, jeho vytřeštěné oči působily hrůzostrašně. Doma jsme mu ustlali na kožešině a každou hodinu jej chodili kontrolovat. Okolo půlnoci se úplně počůral, a zatímco jsme ho sušili, napadlo manželku, že mu dáme na noc suchou plínu, která nám zbyla po dětech. Vystřihli jsme otvor pro ocásek, Filipa oblékli a šli jsme spát. Ráno se Filip stěží belhal, jak ho všechno bolelo. Nemohl skákat, běhat ani sedět. Další den už to bylo lepší a po týdnu už ani nevěděl, že mu chybí nějaká část jeho kocouřího těla. Když se nám s chutí zakusoval do předloktí, vůbec nevypadal jako nemohoucí eunuch.