Druhý příběh se udál včera. Přišel jsem odpoledne z práce, Sisi mě jako obvykle přišla přivítat, krátce se se mnou pomazlila a pak se někam ztratila. Seděli jsme s ženou u kávy a posléze se začali divit, kde kočka je. Ta po chvíli přiběhla, vrhla se do misky s kočičí konzervou a začala jídlo přímo bagrovat. To je u ní nevídané, obvykle se tváří, že vlastně ani hlad nemá a jí jen proto, aby člověku udělala radost. Pak poodstoupila, zakymácela se a padla. Opět se postavila, motala se, když se chtěla vytáhnout na zadní nohy, zhroutila se vždy na zem. Jakoby jí zadní nohy nesloužily. Vyděsili jsme se, co se jí stalo. Žena si vzpomněla, že podobné příznaky měl kdysi její pes při alergické reakci na penicillin. Sisi ráda loví vosy a včely, alergie na žihadlo přicházela v úvahu. Píchl jsem tedy Sisince injekci s hydrokortisonem (protialergickým a protiotokovým lékem) a jeli jsme opět za Vojtou - veterinářem na Zlíchov. Rychlou jízdu jsme naštěstí ve zdraví přežili všichni tři. Vojta kočku vyšetřil, neshledal žádné neurologické poruchy a domluvili jsme se, že zatím budeme kočku sledovat a večer mu zavoláme. Ještě jsme uvažovali o nějaké otravě, ale Sisi měla ohromný apetit, vrávorala u misky s jídlem a cpala se i kočičími vitamínovými tabletami, se kterými obvykle jen hraje fotbal a dokone ochotně snědla i tabletu živočišného uhlí, aniž by bylo nějak ochuceno. Volali jsme Vojtovi co se děje. Vojta se divil a najednou povídá: „Kočky žerou po diazepamu, ale to je asi blbost?" Ženě náhle svitlo. Večer před tím nemohla usnout, vzala si půl tablety Rohypnolu a druhou půlku nechala ležet na nočním stolku. Našli jsme ji ožižlanou. Dávka byla tak malá, že na zbířátko působila excitačně a nikoli tlumivě. Dnes už je Sisi v pořádku. Plyne z toho ponaučení, že nejen před dětmi je třeba schovávat léky!