Kočičí ráj
Víte, kde je kočičí ráj? Ale ne, nehodlám tu mluvit o smutných věcech a už vůbec ne o odchodu do kočičího nebe. Mám na mysli ráj pozemský. Já to vím od loňského podzimu, kdy jsme strávili dovolenou na ostrově Djerba na jihu Tuniska. Tím rájem je hotel Dar Djerba a zřejmě i ostatní hotely v těch končinách. Není to hotel, jaké bývají v našich zeměpisných šířkách. Spíš by se dal přirovnat k labyrintu budov, zdí, schodů, průchodů a chodníčků, místy zastřešených, místy otevřených, vlastně nevíte, zda jste uvnitř nebo venku.
Když člověk prochází hotelem, dlážděnými uličkami z bílých zdí, ibišků a oleandrů, potkává kočky. Jsou všude. Větší než ty naše, od zrzavých až po černé a sledují vás na každém kroku. Ovšem na obyčejné podrbání mezi ušima se moc nadšeně netváří. Přijdou, to ano, ale tomu, kdo je chce hladit, okamžitě naznačí, že turisté jsou na světě od toho, aby jim nosili jídlo. Pak se jich seběhne třeba deset.
Taková kočka má celý den o práci postaráno. Každý večer sedí u trasy, kterou chodí turisté na večeři. Dost daleko od cesty, aby si moc nezadala, ale dost blízko, aby bylo jasné, že tu není jen pro zábavu. Kdo by si myslel, že se jedná o nějaké příležitostné žebrání, je vedle, jak ta jedle. Místní kočičí dámy a pánové mají na tuto činnost oficiální glejt. Hned u vchodu do hotelu se na nástěnce dovíte, jak a čím máte kočky krmit, přečtete si návod, kterak vyrobit misku ze dna plastikové láhve a také jste ujištěni, že všechny kočky pravidelně kontroluje veterinář. Jak vědí při tom počtu, že kontroluje všechny, nevím, ale rozhodně všechny zdravě vypadají.
Slušný turista tedy, poučen úředním sdělením, odchází z večeře s karbanátkem nebo kuřecím stehnem v kapse. Prochází mezi kočkami, k jejichž popisu práce samozřejmě patří pohled ve stylu „už týden hladovím". Posléze najde tu, o níž usoudí, že je největší chudinka ze všech, a nabídne jí, co odnesl z restaurace. „Vyhladovělá chudinka" se důstojně zvedne, zkontroluje, zda je maso opravdu prvotřídní, čerstvé a vyhovující, a pokud máte štěstí, večeři schválí.
Rychle zhltne, co může, protože v tu ránu je kolem alespoň deset dalších koček a přichází ke slovu hierarchie tlupy - nejdřív kocour velitel (takového macka jsem už dlouho neviděla) a pak další, zřejmě v nějakém předem určeném pořadí, soudě podle občasného pohlavku, který vyfasuje kotě, co předbíhá.
Pokud zrovna kus masa v kapse nemáte, můžete zkusit štěstí a kočičku lákat na dobré slovo. Někdy naletí a zadarmo zapózuje na fotografii, ale když se nedočká ničeho k jídlu, víckrát to pro vás neudělá. Zaleze tak, aby jí koukaly jen oči, které říkají: „No to nemyslíš vážně, ty mizero."
Přes den kočky nejsou vidět. Mysleli jsme, že spí, ale ukázalo se, že nezahálejí. Kontrolují průběžně okolí kuchyně, zadní trakty restaurací a vůbec všechna místa, odkud může něco kápnout. Jen v největším poledním vedru si odpočinou. Když se v poledne rozhlédnete po okolí, připomína to úkoly z dětských časopisů - najdi v obrázku deset schovaných kuřátek.
Nejprve nevidíte vůbec nic, ale pak postupně rozeznáváte spící kočky ve výklencích zdí, pod keři, v rozsochách stromů, na místech možných i nemožných. Ledva ovšem pomine nejhorší horko, tak ve tři, ve čtyři odpoledne, je čas se protáhnout a vyrazit. Vstávat, jde se do práce.
Díky této píli jsou všechny místní kočky přímo výstavní exempláře s lesklou srstí. Práce totiž šlechtí.
Milena Jakoubková
