Neděle 9. května 1999 - je to lovec
S kočkou byla řeč až večer, když jsem se vrátil z autobusového nádraží, kam jsem tátu doprovodil. Chovala se docela normálně, když už nikoho cizího v bytě necítila. Tento den jakoby pochopila, že se u mě bude mít dobře, protože se ode mne nehnula na větší vzdálenost než půl metru a když jsem lehnul k televizi, celou dobu mi ležela na hrudi a hlavou mi ducala do brady a nosu za hlasitého chrčení a frkání, které pokládám za předení. Tahle kočka totiž nepřede normálně jako ostatní kočky, ale spíš by se to dalo nazvat chrápáním. Ale už jsem si na to zvykl.
Ačkoli má Kotě na hraní ještě skákací míček, takový ježkovitý míček a kuličku z alobalu, jedinou její oblíbenou hračkou je ta už zmíněná bezocasá imitace myši. Jak ji tak pozoruji při „lovu„, nestačím se divit. Nechá myš ležet někde na podlaze a odkráčí jakoby bez zájmu na druhý konec pokoje. Tam se trochu oblíže a najednou prudce vyrazí, v běhu chytí myš do tlamky a odhodí jí dál. a tohle se opakuje ještě hodinu či dvě. Taky se snažila drápat do koberce. I když ten koberec není už nejnovější, stejně jsem kočku popadl a přenesl ke škrábacímu sloupku, kde jsem jí drápkama několikrát po sloupku přejel, aby cítila, že tam je to lepší, než na koberci.
Pavel Jansa
Dnešní den přinesl velké překvapení. Zrovna když jsem doluxoval koberec a trochu poklízel po pátečním kočičím dovádění, zazvonil zvonek. S Kotětem to ani nehnulo. Šel jsem ven, odemknout domovní dveře a tam čekalo překvapení. Přijel z Teplic na návštěvu táta, skoro 10 let v Praze nebyl. Jakmile vešel do předsíňky, kde už čekala zvědavá Kotě, kočka se zděsila a zmizela za skříní. Zřejmě nemá chudinka s lidmi dobré zkušenosti. Nechali jsem jí zalezlou a připravili si oběd.