Náš kocour Filip umí létat! Opravdu! Zjistili jsme to úplně náhodou. Jednou do našeho bytu přibyla nějaká nová věc, tuším, že to byl kočárek pro panenky. Filip o tom nevěděl, a teprve když přicupital tanečním krokem do dětského pokoje, spatřil NOVINKU. V tu chvíli v něm začal zápasit strach se zvědavostí. Protože však zvědavost měla mírně navrch, počal se, všecek napjatý, opatrně plížit a centimetr po centimetru se přibližoval ke kočárku. V tu chvíli jsem vzal ze země balónek a lehce ho hodil tak, aby spadl pár centimetrů vedle Filipa. Výsledek byl fantastický: po dopadu balónku, bez jakékoliv přechodové fáze, se Filip začal vznášet asi metr nad zemí a takto ve vzduchu setrval snad celou sekundu. Poté dopadl na zem a opovrhujíc našim hurónským smíchem důstojně odkráčel.

Filip měl k létání blízko i jindy. Protože bydlíme v pátém panelákovém patře a nemáme balkón, zvykl si chodit ven na okenní římsu. Zpočátku jsme z toho byli dost paf, zkoušeli jsme ho zachránit, ale Filip nám za pomocí nejrůznějších akrobatických kousků dal najevo, že pro něj je 15-ti centimetrová římsa široká až až. Filip se pak na římse procházel rád a často. Dokonce u nás jednou zazvonila sousedka a upozorňovala nás, že máme za oknem nějakou kočku. Asi jsme jí nasadili brouka do hlavy, když jsme tvrdili, že vůbec nevíme, jak k nám do pátého patra mohla dostat kočka a prosili jsme ji, ať nám dá určitě vědět, kdyby se tam objevila znovu. Od té doby u nás nebyla (ta sousedka). Filip si však zvykl po římse dojít až k sousedům, kteří bydlí na stejném patře jako my, a tam jim hledí do oken. Jednou sousedi zapomněli zavřít okno do kuchyně a Filip tam neprodleně vlezl. Viděli jsme už jenom ocásek, jak mizí v sousedním bytě a na naše volání, prosby ani hrozby vůbec nereagoval. Až za pár minut se přihnal velice zrychleným krokem po římse zpátky a doma se potom dlouze a vyznamně olizoval. Sousedi asi ten den měli chudou večeři.

Tomáš Hölbling