Samaritán
Povídání "Bebitky" o zrzavém kocourkovi Mikym ve mně vyvolalo vzpomínky na našeho zrzavého Mikýnka. Když jsem se tak koukala na jeho obrázek, zjistila jsem, že je mu dokonce moc podobný. I když od doby, kdy s námi Mikýnek žil, uplynul už nějaký ten rok (strašně to letí !), tenhle kocourek si určitě zaslouží, abych o něm vyprávěla.
Zrzavého koťátka - nalezence se původně ujal můj bratr s manželkou. Pojmenovali ho Miky, zdrobněle Mikýnek. Byl vyhublý, nožičky jako párátka, ale břicho měl nepřirozeně veliké a nafouklé. Zašli s ním k veterináři a ukázalo, že má červíky. Miky tedy prodělal odčervovací kůru a postupně si zvykal v jedna plus jedna na sídlišti v Roudnici nad Labem.
V té době jsem ještě bydlela s rodiči, kteří žijí v družstevních bytovkách nedaleko sídliště. Moje maminka je "kočičí máma" a v její domácnosti se neustále vyskytují nejméně dvě kočky a mají se u ní jako v ráji. I ven mohou, kdy se jim zamane, po prkně přimontovaném k parapetu okna v přízemí (jako "schůdky" do kurníku).
Bratr se švagrovou k nám chodili často na návštěvu a brali Mikýnka s sebou. Miky si zřejmě cestu dobře zapamatoval a když potom povyrostl a chodil se už ven proběhnout sám, často se stávalo, že skončil u nás. Ono bylo totiž mnohem pohodlnější vyběhnout po prkně do tepla, kdy se mu zachtělo, než čekat na sídlišti za popelnicí, až si jeho pán vzpomene, zavolá ho z balkónu a zajde pro něj. A tak se stalo, že byl Miky u nás stále častěji, až se k nám odstěhoval docela. Bratr se švagrovou se s tím smířili, a protože jim do malého bytu přibylo ještě miminko, byli docela i rádi.
Miky byl hrozně hodný, mazlivý a povídavý kocourek. Kromě něho jsme měli ještě mourovato-bílou Lízu, zasloužilou matku a zakladatelku rodu krásných, nezvykle velkých koček. V době, kdy se k nám Miky přistěhoval, měla Líza koťátko, čilého kocourka Matěje, který už měl být brzy předán novým pánům. Jednou v sobotu jsem s maminkou vařila. Stála jsem u sporáku a Matěj mi najednou odkudsi skočil na rameno. Nějak si to ale špatně spočítal, sesmekl se a než jsem stačila zareagovat, spadl do hrnce s vařící polévkou. Odrazil se ode dna, vylétl z hrnce, popálil se o sporák a zmizel pod kredencí. V šoku byl nejenom kocourek, ale i my dvě. Vyšťouraly jsme ho z úkrytu, strčily ho do dřezu a pustily na něj studenou vodu. Nevím, jestli to bylo správně, ale nic lepšího nás v té chvíli nenapadlo. Osušily jsme ho do ručníku a položily v obýváku na gauč k Líze. K našemu velkému překvapení na něj jeho vlastní máma začala syčet, prskat a hnala ho pryč. Těžko říci, jestli to bylo tím, že se snažila zavrhnout nemocné kotě (přirozený výběr nebo tak něco), nebo prostě uzrál ten čas, kdy každá kočičí máma začne vyhánět odrostlá koťata. V každém případě pro Matěje to bylo v té chvíli kruté. Celé odpoledne jsem se pak učila na nějakou zkoušku a Matěj mi ležel na stole na plastikových deskách s otázkami. Byl vyděšený, třásl se, pod bílou srstí na bříšku prosvítala rudá opařenina. Večer se se mnou přesunul k televizi. A tehdy přišel zvenku Miky. Do té doby si Matěje příliš nevšímal. Teď ho očichal ... a najednou začal zuboženého kocourka něžně a velice důkladně olizovat. Od té chvíle o něj pečoval. Spali stočeni do jednoho klubíčka a když se Matějovi ulevilo, hráli si spolu.
Zatímco Líza se chovala nepřátelsky, Miky Matěje ze všeho doslova vylízal.
Po několika dnech Matějovi na opařeném bříšku slezla srst. Zájemci nevzhledného olysalého kocourka samozřejmě nechtěli a tak nám zůstal. Všechno se mu zahojilo, narostla mu nová srst a vyrostl z něj velký bílo-černý fešák.
Časem se i Miky stal otcem nádherných barevných koťátek podobných Dumce a byl vždycky dobrým tátou. Jednou, když se vrátil z toulek po svých teritoriích, jsme si všimli, že chvílemi žalostně mňouká, jako by ho něco bolelo. Prohlédli jsme ho, ale nic jsme neobjevili. Teprve za pár dnů mu v horní části přední packy vypadl chomáč chlupů a objevila se hnisající rána jako od broku (který si zřejmě vykousl). V té době se říkalo, že kousek od nás, v "Židech", střílí někdo kočky a za jejich kožíšky inkasuje po padesáti korunách. Miky měl zřejmě tenkrát štěstí. Ztratil se nám jednou v létě na chalupě. Asi se zaběhl moc daleko od vesnice... Párkrát ještě někdo někde spatřil rezavého kocourka, který by mohl být náš Miky, ale my jsme nevěřili, že by se najednou rozhodl žít někde jinde. Nevrátil se, a to znamenalo, že už není.
Hana
Pri fotografovani nasich malych domecku, ktere se nazyvaji
Chaloupky me pozoroval v jedne ulicce kocourek.Zaroven si tak kratil
dlouhou chvili nez se vrati majitelka z prace. Skusil jsem ho zvecnit
pres sklo a i kdyz je to zamzene jeho ocicka se mi velice libi.
Jaroslav Kos
|
