Lipánek
Je pravda, že kdo nemá domácího mazlíčka, neví o co přichází .Já sama jsem
se stala obětí kočky .Jmenuje se Lipánek(to kvůli oblibě stejnojmenného
tvarohu), ale můj syn na něj vytrvale volá Uve .On sám se s tím ve své
kočičí dušičce vyrovnal tak, že přijde, když se mu ovšem chce, na zavolání
obou jmen. Takže vypadáme opravdu jak blázni, když po vesnici voláme
Lipánku-Uve, pojď papat! Volání doprovází příslušný zvuk - klepání lžičky na
misku.Když se objeví, lákám ho dalšími lichotkami, typu, pojď ke mne můj
malej, no tak pojd moje sluničko. Sluníčko jde, když má hlad a když není
večer, to znamená, není nebezpečí, že bude lapen a držen doma, aby se
necoural. On se stejne courá a kolem půl druhé v noci (snad má v sobě
zabudován budík) jde vzbudit mého muže, aby ho pustil ven. Budí ho tak, že
nejprve mňoukne, pak mu skočí na postel, najde hlavu, ať je schovaná kde
chce, zafuní mu do nosu, pak nastane veliké tulení a mazlení, mručení a
předení, dále výskok s postele a úprk ke dveřím. .Postaví se na zadní a
tlapičky, opře se bříškem o dveře , natáhne ke klice přední tlapky a
čeká.Když se mu zdá, že rozespaly páníček nejde dost rychle, začne po bytě
lumpačit tak, že ho raději rychle pustíme ven.
Jeho lumpačení má svá pravidla. Vždycky kouká co my na to a jestli už stačí
nebo má přídat. V jeho hlaviřce probíhaji asi následujici myšlenkově
pochody.Co takhle kousat kytku. Nepomáhá? Dobře, proběhnu se mezi
porcelánem. Ještě nic? Přidám broušení drápků o koberec.Nic? Lítání po
kožené sedačce přece vždycky stoprocentně zabere. No, vždyť jsem to věděl.
Konečně mne ten ospalec pustí ven
Mně nebudí, protože zjistil, že to nemá cenu.
Pak prijde až ráno. Jakmile otevřeme dveře, prolítne kolen nás jako blesk a
rovnou ke své misce. Ty vyčítavé oči, když miska není naplněna dost rychle,
ty svad všichni kdo mají doma zvíře znají a ti kdo nemají, nepochopi.Moje
kolegyne nazvala ranní krmení velice výstižne:kočka začne osmičkovat kolem
nohou. Je to opravdu tak.
Pak celý den prospí a když se vrátím z práce, jde se proběhnout, tentokrát
jenom po zahradě a honem domů - jídlo a mazlení. Mazlení je jeho specialita,
kolikrát se tak překroutí, že nevíme, kde má konec a kde začátek. Hlavu pod
sebou, zadeček ve výšce, pak žuch na záda a protahování se, tření se o tvář, uši přilepené až k hlavě, žuch na bok atd...To je jeho denní program.
Chtěla jsem kočičku domácí, línou, tulivou, která nechce ven, chce být jenom
doma pít mlíčko. Mám kocoura, který jistě v nitru své kočičí duše má přání
stát se bezdomovcem, moci celé dny a noci lítat po polích, lovit myši a
všechno živé. I to co se nemá. Kolik ještěrek mi přinesl, sem tam nějakého
ptáčka (ekologové by mu ukázali zač je v Pardubicích perník). Tak je zkrátka
domácí jenom na půl úvazku. A mlíko? brr, radši maso.
Cestování to je taky kapitola sama pro sebe. Do auta se hrne, nechá si
dokonce navlíct kšíry (takové to kočičí vodítko), nechá se způsobně přenést
v přenosce do auta, jede v ní tak dva kilometry, pak mňouk, tlapka ven,
další mňouk, tlapka ven a já házím všechna výchovná předsevzetí za hlavu i
když přesně vím, co bude následovat. 5-10 km šílenství. Lítání po autě,
mňoukání až uši zaléhají, snaha uvelebit se na okno přesně před volant,
chlupy létající po celém autě a pak najednou klid, lehne si na sedadlo, tak,
aby mi prilehl alespon ruku a spi až do cíle, avšak pouze za předpokladu,
že cesta je plynulá a žádné zacpy. Po každém zastavení se cela anabáze
opakuje. Benzin raději po ceste netankujeme.
Tak jsme ho poprvé vzali na chatu. Byl tam již vloni, ale to byl tříměsíční
kotě, které sa bálo i vlastního stínu, takže se motal stále kolem mne.
Tentokrát jako velký chlap to bylo jiné.Z auta vystřelil jak šíp a začal
prozkoumávat okolí. Naše chalupa je veliký statek před zřícením, tak si
jistě vsichni dovedete představit, jaký je to ráj pro kočky. Ke všemu v
jedne z maštalí hnízdily vlaštvovky. Kolik hodin strávil sezením pod jejich
hnízdem- co kyby náhodou třeba jedna vypadla, no co kdyby. Dopadlo to tak,
že se vlaštovky naštvaly a když odpočíval rozvalený na žumpě a vyhříval si
kožich na sluníčku, tak se tři na něj vhrly a nalétavaly na něj tak, že náš
hrdina utekl za mnou do kuchyně.
Miluje vycházky po hřebenu střechy. Tak se taky stalo, že jsem ho nemohla
sehnat (je zajímave, že at je kdekoli, na zavolání se prijde ukázat, že žije
a pak zase zmizi).
Byla už noc a my s mužem truchlili na dvoře nad skleničkou vína. Najednou
muž povídá, podívej se kde je to tvoje sluníčko. Lipánek se procházel po
hřebenu střechy stodoly, za ním svítil úplněk, hvězdy svitily a byl videt
jenom obrys kocoura a bílé kšíry, jak se procházejí po střeše. Dolů slezl
samozřejmě až se mu chtělo, ale to už nám nevadilo. Jestli to bylo vínem
nebo tim, že jsme věděli kde je nevím.
Helena Procházková
P.S.: Kširy jsou bílé a vypadá v nich jak slepecky vodici pes. Pardon. Slepecky vodici kocour. Na kširech má napsané jméno, adresu a číslo mobilu, kdyby se stratil. Když tak lítá po jihočeské vesnici, kde je koček jak máku, myslim, že ostatním kočkám připadá směšný. Nejen kočkám. Ale mně se moc
líbí. Sluníčko moje... Jo je modrý a má jantarové oči. Tatínek šedý mourek,
maminka černobílá. Genetici by jásali.
Hledání domova
asi měsíc sleduji v okolí našeho domova malé bílé kotě - běhalo po ulici, občas někam "zašlo na návštěvu" a zase šup na ulici. Prostě bezdomovec. Jenže - zima na krku, bezdomovec - či spíše bezdomovkyně ještě nezletilá a určitě ztracená, či
vyhozená. Když zaklepala na naše dveře, syn nervově nevydržel a otevřel dokořán. Kočička byla velice vyhublá, ušmudlaná a evidentně s volným životem bezradná. Dostala jídla co hrdlo ráčelo (hned ho vrátila), a pak jako šípková Růženka spala a spala. Udělala jsem jí karanténu v koupelně, dostala tabletu na odčervení, svoji toaletku a lehkou dietu. O čistotu kožíšku se postarala sama. Po třech dnech se z ní vyklubala kouzelná sněhobílá kočička s černým šátečkem na temeni hlavičky a tmavým proužkovaným ocáskem. Dnes po týdnu běhá po celém bytě, ale ačkoli je celý dům až na zahradu otevřený, z bytu nevystrčí ani čumáček. Zkušeností se světem venku má zatím asi dost. Lidí se nebojí, je velice přítulná a nejlépe je jí v náručí jejího člověka. I místo na odpočinek si hledá tak, aby na nás viděla. Jak se přiblížíme na metr vzdálenosti, zapíná motor a vítá nás předením na plné obrátky. Dostala jméno Sněhurka. My však máme doma už 4 psy a 3 kočky a proto hledáme někoho, kdo by se jí ujal. Je jí asi 6 - 7 měsíců a svému páníčkovi se odmění nekonečnou láskou.
Eva, tel.: 02/33930582, 02/66311722 l. 211
|
