Ráda bych přispěla do rubriky PET a napsala něco o opeřených mazlíčcích andulkách, které si sice člověk hned tak nepohladí, ale svým majitelům přinášejí určitě nemalou radost.

Naše první andulka se do naší rodiny dostala úplnou náhodou. Tatínek se zrovna díval z okna a zpozoroval na chodníku malého modrého ptáčka, který evidentně na ulici nepatřil. Honem vyběhl ven a zkusil andulce nastavit prst. Andulka asi měla za sebou už delší let a byla notně zesláblá, zmrzlá a hladová, protože si na prst hned sedla a posléze se nechala chytit i do ruky. Klec jsme si prozatím vypůjčili od paní sousedky a andulka se u nás začala zabydlovat. V okolí jsme vyvěsili několik inzerátů, že se našla modrá andulka a protože jsme čekali, že se majitel andulky brzy přihlásí, nedali jsme jí ani žádné jméno. Za několik dní si u nás andulka tak zvykla, že začala sama vylétávat z klece, sedat si nám na hlavu, prst, nábytek. Až se dostatečně prolétala, uměla se sama vrátit do klece. U předchozích majitelů se měla jistě velmi dobře a byla už výborně ochočená.

Zažili jsme s ním spoustu legrace i starostí. Často s námi Pepík cestoval na chalupu i na dovolenou a několikrát mu šlo i o život. Jen tak, tak jsme ho zachránili před kočkou. Na chalupě nám také nějakým nepochopitelným způsobem ulétl z klece ven do přírody. Měl asi to cestování v krvi. Rodiče vylezli na několik stromů, ale Pepíček vždy popolétl na strom další. Nakonec ho má zoufalá sestra zavolala jménem a on si konečně dal říct. Přilétl, sedl si sestře na prst a ona mu duchapřítomně druhým prstem zablokovala nožičky, aby už nemohl ulétnout. Všechnu naši „péči" Pepík přežil a zůstal u nás šestnáct(!) let. Myslím si, že u nás prožil docela pěkný a pestrý život.