PSI
Bobík
Moji rodiče mají domácího psa Bobíka. Je to malý kníráč, barvy pepř a sůl a povahy silně cholerické. Rodina je pro něj smečka, tu nesmírně miluje a hrdinně chrání a nedopustí, aby se k nám vetřel cizinec, byť jen na kafe. Urputně chrání branku a okolní plot, pokud vetřelec prostrčí botu pod vraty, může si být jistý, že se do ní Bob zakousne, obdobně dopadne s dalšími částmi těla. Od dob, co jej máme, se počet „nečekaných milých návštěv" znatelně snížil, především nás začaly vynechávat na svých návštěvních poutích různé tety, podomní obchodníci či jiné existence.
Horší situace nastala, když přijela návštěva služebně, do firmy. Co s hlídačem... Uvázat Bobíka k boudě, to byl asi nejhorší trest, co ho kdy mohl potkat. Vydržel vždy štěkat a řádit celou dobu, co u nás návštěva byla, navíc místo špagátu musel být uvázán na řetízku, protože od něj se neodhryzal. Když návštěva odešla, na protest zalezl do boudy a uraženě mlčel. Povel „do boudy!" dodnes znamená nejhorší urážku. (Dnes už vlastně ne, bouda byla přestavěna na domeček s HUPem, takže tenhle termín se už nějakou dobu nepoužívá.) Nakonec nejpřijatelnější se ukázala varianta, kdy je pes zahnán na zahradu, návštěva do obýváku, pak se pes prodere dovnitř domu, sedne si tátovi k nohám, hlídá každý pohyb návštěvy a temně při tom mručí. Že se dotyčný ani nehne, je jasné. Je třeba neustále uklidňovat psa i návštěvu, že je vše v naprostém pořádku. Nevím, jaký vliv toto má na otcovy obchody, ale nikdy jsme nijak nezbohatli.
Některé návštěvy jsou slabší povahy. Představte si takového muže, cca 190 cm vysokého, sportovní typ. Obchodní partner. Naprostý suverén. Zazvoní, IGNORUJE tabuli s výstrahou POZOR HAFAN, nečeká, až někdo půjde naproti, prostě otevře branku, vejde, branku zavře, udělá pár kroků. V tutéž dobu se spustí štěkadlo někde v nitru domu. Štěkot sílí, podle toho, jak táta otvírá dveře, až vyběhne malý šedý pejsek, rozhodně však silně rozčilený. Udělá fintu na „lumpa", smýkne kličku, oběhne křoví a má milého obchodníka na mušce zezadu. A hezky ho žene naproti pánovi. To ten mladý, sebevědomý muž nevydržel. Pro změnu udělal kličku on, vzal to přes tulipány jedním skokem a přes branku druhým. Musí se nechat, měl styl. Asi tak jako ostří hoši z CI 5. Obchodní jednání se pak tuším odehrávalo v jakési stylové restauraci, Bob hlídal doma.
Teď už je Bobíkovi 7 let a už se dostal do věku „důstojnosti", není to už s ním tak horké, ale stále pouští hrůzu na každou návštěvu. Máme ale novou fintu. Návštěva získá nějaký bod k dobru, když si na sebe obleče tátův bačovský kožich.
Valerie Holubová
