| |
8.3. KOZY
Slovo úvodem (Ferda) * Koza s bodyguardem (Pavel Steiner)
1.3. JIŘIČKY
Jiřičky za naším oknem (Ferda)
Letošní archiv PET
PET archiv 1999
| |
Prosba o pomoc
Chtela bych casem prijet zpet k nam do Česka pochopitelne i se svyma činčilama, ale narazila jsem na jeden velky problem a to ohledne jejich prevozu. Byla jsem odkazana se zeptat na okresni veterinarni sprave v Praze a bylo mi sdeleno, ze je potreba nejake licencni povoleni a podminky pro vstup do CR. A ty ze mi musi v Cesku nekdo vyridit, podat zadost asi o ty podminky. Co me vsak sokovalo, zminovali se tam, ze budou chtit znat misto meho pobytu kvuli karantene. Jsem si jista, ze karantena by je mela na svedomi, jelikoz jsou to desne stresova zvirata, reagujici na vse nezname a nezvykle stresem, neprijimanim jidla atd. Jiz jen ta cesta by pro ne byla zatez. Prosim, je to opravdu tak s tou karantenou, nevite o tom neco od lidi, kteri si tez privazeli nejake zvire? Jsem z toho nestastna a nevim, co mam delat. To jsou opravdu tak priserni byrokrate, kterym je jedno, ze to zvireti ublizi, neda se to nejak obejit, kdo by me mohl poradit.
Inka
Své zkušenosti posílejte prosím Ferdovi.
|
Slovo úvodem
Když jsem před týdnem končil svoji více než jeden a půl-letou spolupráci s Neviditelným psem a oznamoval jsem v rubrice PET, že rubrika s mým odchodem od Psa končí, vyvolalo to poměrně širokou odezvu čtenářů, kteří mi psali, že zrušení rubriky je škoda...
Celý minulý týden, kdy jsem dělal už svoji Dumku, jsem se rozmýšlel, jestli na to budu mít, abych připravoval ještě jednu stránku na Internetu. V rozhodování mi pomohl Petr "Mili" Habala, který hned slíbil, že udělá logo rubriky PET v podobném stylu, jako se mu povedla Dumka. Děkuji mu za to i proto, že si myslím, že nové logo je moc pěkné. Doufám jen, že povedené bude připadat i vám.
Na mne zbývalo "jen" dodělat stránku a zkusit ji naplnit obsahem... Zatím budu využívat příspěvky, které jsem od vás dostal ještě coby redaktor Neviditelného psa. Jestli nové PETs zaujmou čtenáře, ukáže až čas a hlavně se uvidí, jestli PETs budou mít o čem psát a jestli si získají stejný okruh čtenářů a hlavně přispěvatelů - na nich jsou PET nejvíce závislá... Přeji sobě i vám, aby se nám to povedlo.
Za třičtvrtě roku nevyšla rubrika PET na Neviditelném psu pouze jednou - pak vždycky byly k dispozici od čtenářů příspěvky ke zveřejnění. Nezbývá mně než jen doufat, že tomu tak bude i s obnovenými PET a že vás zaujmou stejně jako ty, které vycházely na Psu.
Jak jste si asi všimli, ve spěchu jsem ještě nevyrobil úvodní obrázek do hlavičky PET - zatím jsem totiž nepřišel na to, jaký by tam měl být. Proto jsem tam dočasně umístil svoji kočku Dumku - ostatně je to také PET :-). Až přijdu (nebo vy přijdete) na něco lepšího, Dumku v hlavičce PETs samozřejmě vyměním.
Na Vaše příspěvky se těší a mnoho pěkného čtení Vám přeje
KOZY
Koza s bodyguardem
Jednoho léta nás na naší chatě navštívil soused a pravil: "Dejte si pozor, běhá tady po okolí vlčák s kozou a vypadají dost nebezpečně!" Nevěnovali jsme tomu moc velkou pozornost, říkali jsme si, kdovíco to soused viděl, je to přece jen už starší člověk. Avšak bylo nám souzeno se s vlčákem a kozou seznámit poněkud důvěrněji, než bychom chtěli. Potkali jsme je asi o tři týdny později na příjezdové cestě k chatě. Vypadali opravdu nebezpečně. Vpředu šla koza táhnoucí za sebou asi pětimetrový silný a těžký řetěz. Těsně vedle ní pak šel statný vlčák.
Když nás spatřili, oba se zastavili. Koza bojovně sklonila hlavu, vlčák tiše zavrčel. Pomalu jsme se blížili po cestě k nim, nechtělo se nám je obcházet lesem. Vtom zezadu přiběhl náš Pif. Napětí vzrůstalo. Oba psi stáli proti sobě na vzdálenost asi pěti metrů a vrčeli na sebe. Koza chvíli sledovala Pifa, pak popošla, sklonila hlavu a začala se pást. Vlčák okamžitě popošel za ní.
Pif využil situace a velkým obloukem oběhl kozu i s vlčákem a pokračoval k chatě. Nebezpečí rvačky bylo zažehnáno. Tím ovšem celý příběh neskončil. Prošli jsme sice bez újmy k chatě, ale koza se svým doprovodem se vydala za námi. Zavřeli jsme pro jistotu Pifa do chaty a vyčkávali věcí příštích. Koza se pomalu blížila k chatě přes sousedovic pozemek, přitom spásala květiny a jahody i s listím na záhonkách. Také dva keříčky rybízu značně prořídly. Vlčák šel stále za kozou a dokonce lehce vrtěl ocasem. "Třeba má hlad, dáme mu něco jídlu", prohlásila Jana při pohledu na Pifovu misku se žrádlem. Nabídla ji vlčákovi. Ten pomalu přišel blíž a nedůvěřivě očichával granule. Zřejmě je ještě nikdy nedostal. Pak ochutnal a začal žrát.
Zato koza se vůbec nestyděla. Nechala za sebou oholené záhonky u sousedů, přišla k nám a vrazila nenasytnou tlamu do misky. Vůbec jí nevadilo, že je to žrádlo pro psy. Zakrátko byla miska prázdná. Koza odešla na naši terasu a začala spásat kytky v truhlíkách. Tak jsme vlčákovi ještě nasypali trochu granulí do misky. Když dojedl, vydal se za kozou dolů k bazénku. Teprve teď nám došlo, co jsme to vlastně vyvedli. Koze se na našem pozemku zjevně zalíbilo, žrádla tam měla dost. Ale ten výsledek - oholené záhonky - to se určitě nebude líbit dědovi. Vzali jsme milou kozu za řetěz a odvedli jsme ji i s vlčákem o kus dál na louku. Konečně bude klid. Kdepak! Byli oba za půl hodiny zpátky, jen za nimi zůstalo dalších pár oholených záhonků. Nezbylo nám než počkat. I ta koza přece jen jednou musí mít dost. A opravdu. K večeru pomalu odkráčeli bok po boku směrem k vesnici. Jak jsme se později dozvěděli, patřili k jednomu stavení ve vsi a tenhle jejich výlet rozhodně nebyl první ani poslední.
|
|
