Vzájemné vztahy psů a drůbeže jsou všeobecně známé. Každý pes zdědil po předcích lovecký pud a mnozí majitelé museli již někdy sáhnout i hlouběji do peněženky, aby uhradili škody způsobené jejich domácími mazlíčky. Ani naši psi nebyli vyjímkou. Jednou jsme přijeli s Matějem na venkovskou usedlost za mým kamarádem Honzou. Vědomi si toho, že na dvoře se určitě bude nacházet nějaká drůbež, připnuli jsme Matějovi vodítko. Po vystoupení z vozu se slepice samozřejmě staly okamžitě předmětem Matějova zájmu a pes napnul všechny síly, aby se k nim dostal. S tím ovšem Jana počítala a tak se zapřela nohama na místě a vytvořila protiváhu jeho mohutnému tahu. Chvíli se přetahovali a síly byly vcelku vyrovnané, potom však vodítko povolilo. Matěj vletěl do hejna slepic, které se rozlétly na všechny strany, Jana ztratila rovnováhu a po několika rychlých krocích zpět přistála na záda do slepičinců. Pif měl ke slepicím také kladný vztah. Po jistý čas jezdila Jana do Královic, kde si u známých půjčovala koně a brala Pifa s sebou na projížďky. Jednou se pes na dvorku na chviličku ztratil. Vzápětí z kurníku začal poklidně vycházet průvod slepic, na jehož konci důstojně kráčel Pif. Nic jim neudělal, jen je vyvedl na procházku, venku bylo přece tak hezky. Zato jindy, při projížďce po poli za vsí zaslechla Jana za sebou podivné zvuky. Ohlédla se a spatřila běžícího kohouta a za ním klusajícího Pifa. Pes mu za běhu systematicky vytrhával péra z ocasu, kohout vydával zvuky jako v posledním tažení a v dálce hulákal nadávky majitel.