| |
21.3. PSI
Létající bígl (Míla Vrbová)
20.3. PSI
Anja (Marie Crossette)
Letošní archiv PET
PET archiv 1999
| |
Prosba o pomoc
Chtela bych casem prijet zpet k nam do Česka pochopitelne i se svyma činčilama, ale narazila jsem na jeden velky problem a to ohledne jejich prevozu. Byla jsem odkazana se zeptat na okresni veterinarni sprave v Praze a bylo mi sdeleno, ze je potreba nejake licencni povoleni a podminky pro vstup do CR. A ty ze mi musi v Cesku nekdo vyridit, podat zadost asi o ty podminky. Co me vsak sokovalo, zminovali se tam, ze budou chtit znat misto meho pobytu kvuli karantene. Jsem si jista, ze karantena by je mela na svedomi, jelikoz jsou to desne stresova zvirata, reagujici na vse nezname a nezvykle stresem, neprijimanim jidla atd. Jiz jen ta cesta by pro ne byla zatez. Prosim, je to opravdu tak s tou karantenou, nevite o tom neco od lidi, kteri si tez privazeli nejake zvire? Jsem z toho nestastna a nevim, co mam delat. To jsou opravdu tak priserni byrokrate, kterym je jedno, ze to zvireti ublizi, neda se to nejak obejit, kdo by me mohl poradit.
Inka
Své zkušenosti posílejte prosím Ferdovi.
|
PSI
Létající bígl
Z příhod, které jsem zažila za více než sedm let soužití s mou bígličkou Harrietou, by se dala udělat docela slušná knížka. V budoucnu na to možná dojde, ale v tuto chvíli vám mohu nabídnout jen pár jednotlivých článků, takové malé "The best of...".
V dobách, kdy jsem ještě bydlela v Praze-Michli a měla jsem jen jednoho pejska, jsem chodila na pravidelné procházky na Tyršův vrch. Na straně, odkud jsem přicházela, to znamenalo nejdřív přejít rušnou Nuselskou ulici, kde frčí auta, tramvaje i autobusy, a pak jít do kopce úzkou silničkou jdoucí souběžně s Nuselskou, avšak nad její úrovní. Zatímco levou stranu silničky lemuje svah porostlý křovím, pravá strana je ohraničena kovovým zábradlím, pod nímž je kamenná zeď zvedající se postupně z počátečních 50 cm až do výše 6 metrů.
Pro moji bígličku Harrietu nebyl žádný problém vejít se pod kovové zábradlí, a proto pravidelně chodila těsně po hraně zdi, bez ohledu na výšku, do které se dostala. Vcelku normální, ona odjakživa ráda leze do výšek, ale na druhou stranu má respekt z hloubek a velmi pečlivě zvažuje, když má někde seskočit dolů. Proto jsem se o ni nikdy nebála.
Jednoho krásného březnového rána, když bylo Harrietě 3,5 roku, jsme šly touto naší oblíbenou trasou na ranní procházku. V Praze byla zima už nějakou dobu na ústupu, ale přes noc napadly asi 2 cm sněhu, který kupodivu zůstal ležet. Harrieta ťapkala jako obvykle po okraji zdi, já jsem se na chvilku podívala nahoru do svahu - a otočila jsem hlavu zpátky přesně ve chvíli, kdy už byla na okraji zdi vidět jen Herinčiny přední packy a hlavička s naprosto zoufalým výrazem. Pak bígl zmizel… Zřejmě jí na tom sněhu ujely nohy a na kraji zdi se neudržela. Krve by se ve mně nedořezal. V tom místě měla zeď výšku nějakých 5 metrů, dole pod ní byl obrubník a pak už rovnou silnice…
Očekávala jsem to nejhorší, když jsem přišla k zábradlí a podívala se dolů na ulici. Harrieta měla však víc štěstí než rozumu - spadla sice přímo do silnice, ale žádné auto v tu chvíli naštěstí nejelo a ona dopadla tak šikovně, že si jen trochu narazila přední packu. Stála tam jako hromádka neštěstí, pacinku zdviženou do vzduchu, ocásek stažený, a zoufale na mě koukala. Byla jsem šťastná, že je celá a živá, ale vzhledem k provozu na Nuselské ulici jsem musela rychle zakročit, aby také živá zůstala. Těch 5 metrů jsem rozhodně skákat dolů nehodlala, takže jsem se rozběhla jsem zpátky silničkou, kterou jsme přišly, a lákala jsem Harrietu, aby běžela souběžně se mnou. Naštěstí to pochopila, řidiči přijíždějících aut byli ohleduplní a přibrzdili, a tak jsme se spolu ve zdraví potkaly u začátku zdi. Šok jsem z téhle příhody měla především já, Herinka se vzpamatovala dost rychle.
S odstupem času jsem si teprve uvědomila, co všechno se mohlo stát. Představte si, že takhle jedete autem po pražské ulici, a najednou vám zničeho nic přistane těsně před autem anebo dokonce přímo na kapotě bígl… Brrr, hrozná představa! Harrieta se tím bohužel nepoučila, za dva dni už po kraji té zdi trajdala znova. Zdravotní následky z tohoto létání naštěstí neměla, což se ukázalo hned tentýž víkend na závodech agility - vyhrála tam, co jen mohla. Když se mě lidé ptali, jestli jsem ji na ty závody nějak zvlášť připravovala nebo trénovala, bylo docela těžké jim vysvětlit, že se Herinka jen tak z dlouhé chvíle učila létat….
Míla Vrbová
|
|
