Nepatřím k tomu druhu ženských, které při spatření myši končí na skříni. Protože jsem jako dítě měla neodolatelnou touhu přinést domů všechno živé, nebyly různé myšky výjimkou. I když, jak se uvidí za chvíli, občas si mě našly samy.

Měli jsme ve škole přírodovědný kroužek. To znamenalo, že jsme nosili různé listy plevelů i neplevelů, chovali křečky, morče - vzteklé a protivné -, a bílé myšky. A tak se stalo, že jsme si náš "zvěřinec" na konci roku nosili domů. No, a já jsem dostala bílou myšku. Nevím, byla-li to holka, nebo kluk, dostalo to jméno Míša. Ani moje máma nebyla z těch, co se myší bojí, tak nebylo, co řešit. A začaly jsme snášet myšce, co se dalo. Musím říct, že se měla málem lépe, než my (u koček se to pak stávalo pravidlem, protože máma tvrdila, že kočka neví, že je "vysoké datum"). Myšička si žila spokojeně až do chvíle, kdy začala být nějaká divná. Přestala jíst, ležela a dostávala narůžovělou barvu. Při zevrubné prohlídce jsme pak zjistily, že je plná nějakých cizopasníků, podobných slepičím čmelíkům, ale červených.

Po této události uběhlo mnoho času, vyplněného různými dalšími zvířaty. Já jsem se vdala a čekala první dítě. Protože byl byt dost malý, udělali jsme z kuchyně pokoj. No a já jsem jednou přišla z práce domů - to už jsem byla v sedmém měsíci - přišla jsem do tohoto pokojíku a nějak mi padl zrak na knihovnu. A, co nevidím, v knihovně za sklem stojí na zadních packách myška, očička, jako korálky, a zírá na mne. Chvíli jsme na sebe vzájemně koukaly, pak jsem se otočila, odvalila se do ložnice, kde "relaxoval" můj manžel, a donutila ho jít se na to nadělení podívat. Dohodli jsme se, že ji ulovíme. Já jsem navrhovala, aby mírně pošoupl sklo, že jí z druhé strany do něčeho vyženem.