PSI
Příchod ředitelky domácnosti
V příštích dnech bude mít Betynka výpůlročí: ve čtvrtek 13.7. jí bude dvaapůl roku.
Je to už také nějaký ten týden, co se snažím čtenáře (a možná hlavně sebe) bavit vyprávěním jejích příhod. Přišel čas povědět něco o tom, jak k nám ten tvoreček, který změnil chod naší domácnosti k obrazu svému, vůbec přišel.
Nebudu začínat od starých Římanů, ale ani nebudu probírat vývoj naší touhy po štěněti. Začnu tím, že naše představy nabyly konkrétní podoby, když nám známí nabídli někdy v budoucnosti plánované štěně a my na tuto smlouvu o smlouvě budoucí kývli. Když se později ukázalo, že žádná štěňata nebudou, byli jsme již pevně rozhodnuti pejska si opatřit a začali jsme vybírat podle inserátů. Prozkoumali jsme jich více a nakonec jsme se vydali na Barandov za černou pudlinkou.
První překvapení nás čekalo, když jsme potkali páníčka na vycházce s maminkou a ta byla hnědá. Nicméně byla to velmi hezká a sympatická pudlinka a její čtyři potomci byli černí po tatínkovi. Tři kluci byli už zadaní, ale my jsme chtěli holčičku a jediná slečna z vrhu, jménem Bety, byla ještě volná.Páníček (chovatel) nám je všechny ukázal v domácím prostředí. V ohrádce jsme viděli živý chumel. Sourozenci se kočkovali (nebo pejskovali?) a ač z nich byla Betynka nejmenší, měla vrch. Když páníček malé tvorečky vypustil, byla to ona, kdo se vydal na výzvědy, a hbitě vlezla páníčkovy do boty. Zkrátka jsme si ji zamilovali a hned jsme domluvili,že se pro ni za čtrnáct dní zastavíme.
Když tedy byla Betynka dost velká, aby mohla od maminky, odvezli jsme si ji v tašce domů a ubytovali v košíku. Přesněji nabídli jsme jí dva Jeden větší, který ji (občas) slouží dodnes, a jeden malý, štěněcí. Ten větší vidíte na obrázku? v tom menším spala v noci u postele spřitištěná k ruce nového páníčka, alespoň první den. Se svou původní smečkou se sice rozloučila statečně a cestou k nám se tvářila zvědavě a zvídavě, ale první noc bez maminky a brášků není peříčko.
V dalších dnech už si Betynka rychle zvykla. O první návštěvě u veterináře už jsem psal na jiném místě. I u nás doma se brzy zabydlela. Pokud jsme byli doma, měla přístup všude. Samotnou jsme ji dlouho nenechávali, ale někdy to přece bylo nezbytné. To jsme si pak netroufli nechat jí k disposici celý otevřený terén, ale také nám bylo líto nechat ji zavřenou v prázdné předsíni bez oken, jen s prosklenými dveřmi. A tak jsme si vymysleli geniální řešení. Na obrázku Betynky v jejím koutku pod stolem (na něm ovšem už je trochu starší než v době, o které píšu) vidíte výklenek, v němž stůl stojí. Výklenek je částečně vymezen zdí a prodloužen přistavenou skříňkou, v pozadí jsou dveře do předsíně. Tak tenhle výklenek jsme se rozhodli po dobu naší nepřítomnosti uzavřít ze strany pokoje posuvnou příčkou z vysazených dveří od skříně, ještě zvýšenou skoro metr vysokou deskou z překližky (v levém rohu obrázku jí vidíte kousek vykukovat) a nechat otevřené pouze dveře do předsíně. Tak bude mít Betynka - mysleli jsme si - více místa, dost světla, a ač bude její pohyb omezen na bezpečný prostor, bude mít dost zajímavých podnětů alespoň visuálních. Jenže to neznáte Hadimršku (pardon Betynku). Podněty z velkého světa ji nesmírně přitahovaly a jakmile jsme příčku zasunuli, ona ji začala zdolávat. Všelijak jsem ji tedy zvyšoval různými přistavenými deskami, a když jsme si byli už jisti, že tuhle výšku nepřekoná, opustili jsem spokojeně byt. A když jsme se vrátili, hádejte, co jsme našli? Předsíň prázdná, na stolku cukřenka se shozeným víkem, cukr rozsypaný okolo ní a v křesle vedle stolku vítězně seděla Betynka s čumáčkem bílým od cukru.
Pavel Doktor
Kompletní stránky Betynky najdete na http://www.volny.cz/blanka_pavel/betynka.
