PSI
Toulavej mongrel
Včera ráno jsme se jako každý den vydali s naším mongrelem Pajdou na
vycházku. Protože bylo neobyčejně pěkně, teplo a klid, tak jsme si to
namířili do jednoho hlubokého údolí z mnoha v okolí. Oba to tu v buši známe
a Pajda rekognoskuje terén volně loženej. Jde tam, kde ho čumák vede, na
rozdíl ode mně. Já si vybírám ten nejlehčí terén vočima. Cesty tam nejsou a
po neobyčejně vlhkém létě je buš jaxepatří zarostlej.
Pajda už je hluchej geriatrik (jakej pán takovej pes) a kontakt udržuje
vizuálně. Každou chvilku se dívá gde su a kontroluje pozici. Včera ráno v
hustým buši fšak vizuální kontakt evidentně ztratil. Navíc asi jeho morda
zaznamenala nějaký obzvláště zajímavý pach a čokl zmizel na nejzazším konci
výšlapu, asi třičtvrtě hodiny od baráku. Nic nepomohlo volání, stejně
neslyší, hledání a půlhodinové pročesávání nejbližšího okolí. Po čoklovi
jako by se zem slehla.
S těžkým srdcem jsem se vyšplhal zpět přes útesy na hřeben, odkud to už je
jen pět minut po ulicích domů. Došel jsem bez psa. Nečekal už před barákem,
jak se dříf už několikrát stalo. Byl docela dobře ztracenej. Oznámil jsem
své ženě Míle tuto novinu a slízl ještě pokárání, proč su tak blbej a
nevodím čokla uvázanýho, gdyš vím, že neslyší a jde tam, gde ho čumák vede.
Řek jsem, že gdyš mongrel do oběda nedojde, že se vydám na pátrací výpravu.
Ne že by se mě zrovna do té díry chtělo dvakrát v jednom dnu, ale co by
jeden pro toho mongrela neudělal.
Asi za hodinku se však vandrák Pajda objevil u baráku. Tvářil se jako by
nic. Jeho pohled říkal: „Byl jsem na vycházce a vrátil jsem se až jsem uznal
za vhodné.“ Prostě vůbec nevypadal na ztracenýho psa, kterej se šťastně
vrátil domů. Takže teď dumám, jak je jeho akční rádius vlastně velkej. Jistě
značně větší než jsem se kdy odvažoval jenom tušit.
Tato příhoda tak dolehla na moji ženu Mílu, že minulou noc se jí zdály psí
sny. Zdálo se jí, že jsme tu měli na hlídání jozefčici Vikinku, která je
normálně doma v Brně v Medlánkách, a ta se nám ztratila. Tak ji Míla šla s
naším mongrelem Pajdou hledat, při tom potkala našeho kamaráda Laďu, jinak
majitele Vikinky, který se však po ní nijak nesháněl. Pak se Míla dostala do
nějakého parku, gde byly davy psů, většinou mongrelů. Až jí z toho šla hlava
kolem. Příšernej dojem na ni učinil do nemožnosti vyžraný, hnědý,
krátkosrstý jozefčík. Umí něgdo spolehlivě vykládat sny?
George Švehla, Austrálie
