Matěj, náš novofoundlák měl strašně rád vodu. Byl ochoten se vykoupat třeba i za mrazu a my jsme pak museli olamovat rampouchy visící z jeho srsti, pokud jsem nechtěl mít po příjezdu domů v autě koupaliště. Stejně tak v létě nenechal Matěj bez povšimnutí žádnou vodní hladinu, louží počínaje a řekou či rybníkem konče. Novofoundlandští psi bývají často cvičeni k záchraně tonoucích. Matěj však žádný takový výcvik neabsolvoval a tak občas ve vodě docházelo k nepředvídatelným situacím. Kupříkladu jednou jsem s ním zkoušel závodit v plavání, Matěj mě však brzy dohonil a uprostřed rybníka mi láskyplně položil přední tlapy na ramena. Vypil jsem hodně vody, než jsem se dostal ke břehu. Jindy to zase bylo naopak. Po příjezdu na chatu se Matěj odběhl napít k sousedům do sudu zapuštěného do země. V sudu však bylo málo vody a Matěj do něj po hlavě spadl. Nevím, jak se mu povedlo se tam otočit, ale sotva měl hlavu nad vodou, hned se hlasitě dožadoval vysvobození. Pít už rozhodně nechtěl a vody v sudu značně ubylo. Matějovým vrcholným číslem se však stala koupel v malém jezírku na dně rokle. Pes už z dálky cítil vodu a tak nám při procházce utekl napřed. Skočil do jezírka značně zaneřáděného žabincem a popadanými stromy s mohutným šplouchnutím. O chvilku později se ozvalo jeho zoufalé naříkání. Doběhli jsme rychle k jezírku a naskytl se nám opravdu nečekaný pohled: na mokré kládě vedoucí šikmo z vody seděl obkročmo obrovský zelený pes a žalostně vyl. Nedivil jsem se mu, být v jeho situaci a sedět si na vlastních koulích, asi bych taky vyl. A pak se řekne, že je to pes záchranář.