| |
2.8. PAKOBYLKY a STRAŠILKY
Pakobylky a strašilka (Renata Žaludová)
30.7. PSI
Dopravní nehoda (Pavel Steiner)
Archiv zvířecí rubriky
| |
Denně ale vychází Dumka a k dispozici je i Dumčin archiv
|
PAKOBYLKY a STRAŠILKY
Pakobylky a strašilka
Prosba o pomoc
V neděli 25.7.1999 se večer ztratil střední PUDL barvy Aprikot (pomerančové) slyšící na jméno Filip. Je mu 14 let, na krku měl červený kožený obojek se zlatými čvočkami a s registrační známkou. Odmněna. Informace volejte na telefon 0602/215573.
Za pomoc děkuje Skálová
|
Můj domov se mnou nesdílí jen rodinka zlatých křečků, jak by se mohlo zdát. Synovec Martin totiž úspěšně rozmnožil pakobylky a strašilky, a tak o tento zajímavý tropický hmyz rozšířil i moji domácí "botanickou a zoologickou zahradu". Ta je sice omezena rozměrem dvoupokojového bytu s balkonem, ale její rozsah je přesto natolik slušný, aby byl postrachem kolegyň a příbuzných, pověřených během mých dovolených její údržbou.
Nejdříve mi Martin daroval tři pakobylky, z nichž jedna ale byla natolik defektní, že brzy zahynula, a později přinesl i malou strašilku. Na tato "pets" se asi obvyklý český překlad "mazlíček" moc nehodí. Podle mne jsou ale tak ošklivé, že jsou tím svým způsobem až krásné, a jsou velmi názorným příkladem přizpůsobivosti prostředí. Pakobylky se vydávají za malý kousek větvičky, a strašilka se tváří jako suchý list maliní, na kterém s oblibou visí.
Nejprve byly docela maličké, asi 2 cm, a vypadaly opravdu jako hmyz. Po nekolikerém svlečení, které nemusí být zcela bez problémů a lze při něm například i ztratit některou nohu, vyrostly do velikosti asi 10 cm a vypadají už spíš jako zvíře. Je zajímavé, že asi proto jsou mi sympatičtější v této dospělé velikosti. Jedna z pakobylek původně neměla jednu přední nohu, ale po několikerém svlečení jí dorostla na normální velikost. Asi pro jejich končetiny platí obrácené známé přísloví: "lehko pozbyl, lehko nabyl".
Jsou to tvorové nenároční, ale na potravu velmi vyběraví. Přes ujištění, že mohou jíst i kousek jablka, břečťan nebo list růže, se ničeho takového ani nedotkly a tvářily se, že raději pojdou hlady. Tak nezbylo než jim i v zimě vyhrabovat ze sněhu v lese zbytky aspoň trochu použitelných malinových či ostružinových listů. Dokud je mají, visí spokojeně na jednom místě. Když je v noci všude kolem klid, lze uslyšet docela zřetelné "křup ... křup ... křup ...", jak zpracovávají nejbližší list. Ale když potrava dojde a větévka je holá, jsou ochotny se svým charakteristickým pomalým kývavým pohybem vydat na průzkum okolí. Dokáží tak urazit za noc i několik metrů. Zajímavé je, že vyrazí správným směrem k nejbližší kytce, na které zůstanou zklamaně sedět.
Tito tvorové jsou většinou samičky, které jsou schopny se množit vajíčky bez účasti samečka. Samečci se prý rodí zřídka a jsou schopni létat. Takže myslím, že se bez nich docela dobře obejdu. Představa, že by mi náhle deseticentimetrový sameček přeletěl kolem hlavy. není zrovna lákavá.
Renata Žaludová
| |
