KŘEČCI
Fridoši a Myšičky z Pardubic
Když jsem byla malá holka, měla jsem v Pardubicích tetu se strejdou. Teta byla takový ten typ člověka, kterého žádné zvíře nenechá chladným. Její manžel se s tím tak trochu vezl. Dnes si teprve dokážu uvědomit, co to pro něj muselo být za horror, neustálá zvířata v bytě, když byl skoro úplně nevidomý.
Měli kde co. Jediné, co nikdy neměli, byla kočka. Strejda na kočky nebyl, až později, po tetině smrti, byl ochotný se smířit i s kočkou. A tak měli například mývala, bernardýna (v jednopokojovém bytě), králíka, sýčka, apod. Ale hlavně křečky.
Dostali kdysi párek křečků od někoho, kdo se jim asi chtěl za něco pomstít. Sameček (a všichni další po něm) se jmenoval Fridoš, samičky byly většinou Myšičky a pod. Protože byli křečkové nesmírně plodní, obdarovávali zas oni své známé, takže ti se jim pak začali vyhýbat, v hrůze, aby nedostali další.
Jedné samičce se podařilo uniknout jejich pozornosti, zalézt do pohovky v kuchyni, a porodit tam mladé. Jak dopadla pohovka, si dovede asi každý představit. Nakonec začali milé křečky
pouštět na břehu Labe, čímž založili pravděpodobně kolonii křečků v Polabí.
Já jsem k nim kvůli těm křečkům moc ráda jezdila, vyhrála jsem se s nimi lépe, než s čímkoli jiným. Stavěla jsem jim hrad z krabic, cestičku z domina a pod. A nabyla jsem dojmu, že křeček je něco milého a něžného.
Povídala jsem o jejich křečcích později i svým dětem. A tak se stalo, že si moji chlapečkové vymysleli, že si pořídí křečka. Moje maminka, která byla pro každou špatnost, vzlášť, když šlo o zvířata, je tedy vzala a jeli do velké prodejny pro křečka. Koupili krásného zlatého křeččího kluka, kterého jsme pojmenovali Míša.
Ivana Jirková
Pokračování o Míšovi zítra.
