Pro domácí mazlíčky a všechna jiná zvířátka (kromě koček) jsou zde PET, které byly věnovány Ferdově kočce Dumce k jejím prvním narozeninám. Měl by tímto být vytvořen prostor i ostatním zvířátkům. Vychází vždy, když je o čem psát :-), především pokud někdo ze čtenářů něco zajímavého napíše do redakce PET nebo Ferdovi.
Povídala jsem o nich později i svým dětem. A tak se stalo, že si moji chlapečkové vymysleli, že si pořídí křečka. Moje maminka, která byla pro každou špatnost, vzlášť, když šlo o zvířata, je tedy vzala a jeli do velké prodejny pro křečka. Koupili krásného zlatého křeččího kluka, kterého jsme pojmenovali Míša.
Bohužel maji maminku nevarovalo, že si prodavač na odlov toho drobečka bral silné rukavice a příliš ho vychvaloval. Už cestou domů, což bylo tři stanice tramvají, se křéča prokousal z krabičky ven, takže ho pak museli nést tou dirkou nahoru a velmi spěchat. Doma měl připravenou pětilitrovou sklenici s pilinami, do které byl přemístěn.
A to bylo naposled, kdy se ho někdo dotkl bez újmy na zdraví. Stačilo se jen přiblížit ke sklenici a už vyletěl z pelíšku, začal vyskakovat do výšky, a prskat. No prskat, řvát. Nakrmit ho, nebo mu měnit piliny, se neobešlo bez alespoň jednoho kousnutí. Pokusit se ho pohladit bylo zcela nemyslitelné. Představa, že je křeček něžné zvířátko, mě rychle přešla.
Neměli jsme Míšu dlouho. Jednou, bylo to těsně před bouřkou, se najednou začal točit do kolečka a za několik minut byl konec. Ptala jsem se tehdy veterináře. Říkal, že se to stává, že to bylo něco, jako infarkt, a křečci na to trpí. Míša byl pietně pohřben.
Neuplynulo mnoho času a babička opět vzala chlapečky do prodejny a vrátili se s křečkem. Tenhle byl takový šedorezavý, opět sameček, opět Míša. Tohle byl mazlík k pohledání. Nejraději si mi sedl do límce a odtud si pozoroval svět. Rád lezl do rukávu, nebo nohavice, čímž ukrutně šimral a škrábal drápkama. Kluci si s ním hráli, nikdy se ani nepokusil kousnout, nebo i kousnutí jen naznačit.
Prostě přesný opak svého předchůdce. Tenhle už dostal akvárko. Babička ale měla dojem, že v něm má málo místa, a potřebuje se proběhnout. Takže večer co večer, když kluci šli spát, dostal Míša vycházku. To v praxi znamenalo, že jsme ho vzaly do mého pokoje a tam ho pustily na zem. A křečulda toho hojně využíval. Měl moc rád dřevěné obložení u dveří (až později jsme zjistily, že si pod ním v jenom místě vyrobil perfektní noru).
Nábytek v mém pokoji měl sokly ze zadní strany otevřené. To znamenalo, že jsem noc co noc odtahovala skříně a prádelník, abych zjistila, do kterého nám miláček zalezl, a odchytila ho. Získala jsem tím praxi pro případnou práci stěhováka. Po delší době mi došla trpělivost a vycházky jsem přes babiččiny protesty zatrhla. A to jsem neměla dělat.
Křeček se přece prý musí proběhnout, je na to zvyklý. A tak ho kluci vzali proběhnout do parku na Karlově náměstí. Zůstal tam už navždycky, protože kamarád našich kluků kolem něj poskakoval tak nešťastně, že ho zašlápl :-(. Čímž přestal být jejich kamarád.
Bylo nám Míši moc líto, a další křeček už nepřišel. Místo toho nastala éra kočiček, která trvá dodnes. Ale máme doma prázdné akvárko a já začínám pomalu uvažovat, že bych mohla dojít do prodejny a...
Ivana Jirková
Jste čtenář(ka) PET od spuštění počítadla dne 9.5.2000.
