VEVERKY
Být v pravý čas na správném místě
Jednou v zimě jsem vyšla na zahradu a protože do bazénu při raním větru nafoukalo listí, vzala jsem síťový podběrák, abych ho vylovila. Stála jsem při tom zády k malému jezírku, které je hned vedle bazénu a nad kterým si ve větvích cedrového keře postavila hnízdo veverka.
Jak jsem později zjistila, veverčí hnízdo je spíše kukaň, protože jej tvoří velká, neforemná koule, které má po stranách dva otvory jako vchody. Tohle hnízdo už tam bylo loni a často jsem viděla veverku, jak z okolních větví ohryzává kůru, kterou pak do hnízda nosí. Jelikož jsem si nikdy žádných veverčat nevšimla myslela jsem, že veverka hnízdo nakonec opustila, nebo ho používá jako provizorní zimní pelíšek.
Veverek nám po zahradě běhá několik, ale jejich hnízda jsou vždy vysoko ve špičce našich velkých cedrových stromů. Takže jsem tomuhle nezvykle nízko postaveném hnízdu letos ani nevěnovala pozornost a domnívala se, že je prázdné. Jak jsem teď ale lovila listí z bazénu, najednou jsem nad hlavou zaslechla kňíkání a pištění...
Vzhlédla jsem a asi metr nade mnou seděly dvě veverky a skrze spleť větví mně zvědavě pozorovaly. Na první pohled se to zdály být dospělé veverky a pištění jsem považovala za součást hry. "Pozdravila" jsem je a dál se věnovala čištění bazénu.
Jenže sotva jsem se odvrátila, zaslechla jsem za sebou žblunknutí a jedna z veverek spadla do jezírka.
Nevím, jestli veverky dovedou plavat, jestli ano, tak určitě ne dlouho. Ani okamžik jsem tedy nezaváhala, spadlou veverku chňapsla za ocas :-), vytáhla z vody a položila vedle jezírka.
Veverka zůstala ležet na místě a já jsem si teprve teď všimla, jaká je vlastně malá. Vůbec jsem neměla tušení, že se v tomhle nízkém hnízdě narodila mláďata a nedovedla jsem odhadnout, jak jsou stará.
Venku se mnou v té době byly i obě naše kočky, které běhaly po zahradě, ale žblunknutí je okamžitě přilákalo. Teď s ohromným zájmem pozorovaly mokrou veverku sedící schlíple u jezírka.
Rychle jsem nejprve jednu a pak i druhou kočku popadla, strčila na verandu a zavřela za nimi dveře. Když jsem se otočila k jezírku viděla jsem veverčí mámu, která už přispěchala svému zachráněnému potomkovi na pomoc. Stála teď nad malou veverkou, která se instinktivně schoulila do klubíčka a máma jí chvilku očichávala a "okusovala", než našla to správné místo za krkem mláděte.
Pak stočené mrně popadla do zubů a rychle se svým břemenem vyběhla zpět do hnízda. Byla bych si ten výjev moc ráda zvěčnila, ale bála jsem se, že buď veverčí mámu vyplaším, nebo že než si přinesu foťák, o celou tu krásnou podívánou přijdu. Tak jsem raději zůstala jen nehybně stát u dveří verandy a záchrannou akci pozorovala.
Od toho dne jsem se na veverčata chodila denně dívat, nejen pro potěchu oka, ale také jsem si říkala, že když mládě spadlo jednou, může klidně spadnout i podruhé. Tak jsem objevila již zmíněné dva otvory, kterými mrňousové buď do hnízda lezli, nebo jim z nich vykukovaly hlavičky.
Veveřičky trávily skoro celý den venku, ale pohybovaly se pouze ve větvích blízko hnízda. Jakmile se něčeho lekly, šupajdily se schovat dovnitř, v momentě ale vystrčily ven alespoň zvědavé čumáčky podívat se, co je to vlastně vystrašilo. Jejich starostlivá máma seděla celou dobu přikrčená na nedaleké větvi a napjatě mně pozorovala, zda nemám v úmyslu jejim dětěm ublížit.
Jak veverčata rostla, opouštěla hnízdo na delší dobu a na větší vzdálenost, až jeden den hnízdo zcela osiřelo. Veverčata vyrostla tak, že jsem je pak už vůbec nedokázala od ostatních veverek na zahradě rozpoznat. Jenom někdy, když mně některá mladá veverka obzvláště dlouze a zvědavě pozorovala, říkala jsem si "nejsi to náhodou ty, ta zachráněná ?"
A byla jsem ráda, že jsem zase jednou byla v pravý čas na správném místě.
Marie Crossette, USA
Poznámka: Originální snímky byly zmenšeny pro publikaci na Internetu.
